20 C 345/2020-115 — Okresní soud v Olomouci

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] ve lhůtě třídenní (výrok I.). Žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka] ve lhůtě třídenní (výrok III.). 2. Včas podaným odvoláním rozhodnutí okresního soudu napadl žalobce, který své odvolání směřoval výlučně do výroku II. tohoto rozsudku. Jako odvolací důvod uvedl ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvého stupně po právní stránce vyhodnotil věc tak, že nebyly splněny veškeré podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu, a to v daném případě nedostatek protiprávního jednání na straně žalovaného v příčinné souvislosti s úhradou daně žalobcem, přičemž z jiného právního titulu povinnost uhradit žalovaným žalobci částku ve výši [částka] (např. z titulu bezdůvodného obohacení) nevznikla. S právním posouzením věci soudem prvého stupně žalobce nesouhlasí. Žalovaný užíval pozemky ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu k podnikání, tedy protiprávně. V důsledku toho, že žalovaný bezesmluvně užíval předmětné pozemky k podnikání, vznikla žalobci daňová povinnost dle zákona o dani z nemovitých věcí. Dle § 3 odst. 2 písm. a) bod 1 daňového zákona jde-li o pozemek ve vlastnictví České republiky je poplatníkem daně z pozemku organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik nebo jiná státní organizaci, která je příslušná hospodařit nebo má právo hospodařit s majetkem státu. Dle § 3 odst. 3 písm. b) citovaného zákona je-li s pronajatým nebo propachtovaným pozemkem příslušný hospodařit [název žalobkyně], je poplatníkem daně z pozemku vždy nájemce nebo pachtýř. Dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 338/1992 Sb. jsou pozemky ve vlastnictví České republiky od daně z pozemku osvobozeny; to však neplatí, jsou-li pozemky užívány k podnikání, pronajaty nebo propachtovány. Mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost, neboť pokud by pozemky nebyly žalovaným užívány protiprávně k podnikání, nebo byly takto užívány žalovaným na základě platné nájemní smlouvy, daňová povinnost by žalobci nevznikla. Dále odvolatel citoval z bodu 25. odůvodnění rozsudku okresního soudu a sdělil, že sice lze souhlasit s tím, že pokud by žalovanému vzniklo k pozemku nájemní právo, tak by se poplatníkem daně stal žalovaný, nicméně žalobce nikdy netvrdil, že žalovaný užívá pozemky na základě nájemní smlouvy, naopak tvrdil, že v důsledku protiprávního jednání žalovaného došlo ke změně skutkových a právních okolností, z čehož vyplynula žalobci povinnost uhradit daň z nemovitých věcí. Na tomto tvrzení naopak stála procesní obrana žalovaného, jenž se proti tvrzení žalobce, že předmětné pozemky užívá k podnikání bez právního důvodu, tedy protiprávně, bránil tvrzením, že mu vzniklo nájemní právo ze zákona. Vzhledem k tomu považuje žalobce tuto právní úvahu soudu za irelevantní. Žalobce má tedy za to, že byly splněny veškeré podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu a žaloba je důvodná a navrhoval, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení. 3. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobce poukázal na to, že žalobce po poučení soudem dle § 118a odst. 1 o. s. ř. netvrdil všechny rozhodné skutečnosti pro vznik nároku na náhradu škody. Pokud žalobce neunesl břemeno tvrzení, nemůže mít v řízení úspěch a s tímto závěrem soudu prvého stupně se žalovaný ztotožňuje. Nad rámec žalovaný uvedl, že i kdyby nárok žalobce byl skutečně dán, jsou jeho nároky částečně promlčeny, přitom námitka promlčení byla vznesena při jednání soudu dne [datum]. Ve vztahu k návrhu žalobce, aby byl rozsudek soudu prvého stupně změněn, žalovaný uvedl, že k tomuto nejsou splněny podmínky, jelikož vůbec nebylo předmětem dokazování, zda žalovanému titul k užívání pozemku svědčí, přičemž existence užívacího titulu k předmětným pozemkům by jednoznačně vyloučila možnost žalobci žalovanému nároky přiznat. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhoval, aby rozsudek soudu prvého stupně byl jako věcně správný potvrzen. 4. Odvolání žalobce je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilý odvolací důvod, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II., a výroku III. o nákladech řízení, přezkoumal i řízení vydání tohoto rozsudku předcházející podle § 206 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. s důrazem na uplatněný odvolací důvod v režimu neúplné apelace a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení peněžité částky [částka] představující daň z nemovitých věcí, a to pozemků zapsaných pro k. ú. [obec] na [list vlastnictví], pro k. ú. [obec] na Hané na [list vlastnictví] a pro k. ú. Ludéřov na [list vlastnictví], užívaných žalovaným bez právního důvodu k podnikání za roky 2016 až 2019, kdy žalobci vznikla daňová povinnost dle § 3 odst. 2 písm. a) bod 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, kterou žalobce splnil. 6. Za situace, kdy mezi účastníky nebylo sporným, že žalobce je vlastníkem pozemků a tyto pozemky jsou užívány žalovaným k podnikání, neplatí pro žalobce korekční prvek daně z nemovitých věcí, určující tu část předmětu daně, ze které se daň nevybírá (§ 4 odst. 3 zákona č. 338/1992 Sb.) a poplatníkem je dle § 3 odst. 2 písm. a) bod 1 tohoto zákona žalobce. 7. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí osvobozuje pozemky ve vlastnictví České republiky od daně z pozemků. Věcná působnost daňového osvobození je v tomto případě omezena ustanovením § 4 odst. 3 zákona o dani z nemovitých věcí, podle něhož jsou pozemky ve vlastnictví státu osvobozeny tehdy,„ nejsou-li využívány k podnikání, pronajímány nebo propachtovány; jsou-li tyto pozemky pronajaty nebo propachtovány obci, kraji nebo organizační složce státu, anebo příspěvkové organizaci, jsou osvobozeny za předpokladu, že nejsou užívány k podnikání“. 8. Daň z nemovitých věcí je svěřenou majetkovou daní, jejímž předmětem jsou jak pozemky na území České republiky evidovány v katastru nemovitostí, tak i zákonem vymezené zdanitelné stavby a jednotky. Výnos z této daně náleží obci, na jejímž území se zdaňovaná nemovitost nachází a současně jde v daňovém systému České republiky o jedinou daň, u níž má obec oprávnění alespoň částečně ovlivnit její výši prostřednictvím tzv. místního koeficientu, a tím i velikost daňového výnosu, resp. rozpočtových příjmů. Na rozdíl od místních poplatků však výběr této daně pro obec spravuje stát (finanční správa České republiky). 9. [ulice] úřad jednal s žalobcem v postavení daňového poplatníka, kterého vyzval ke splnění povinnosti zaplatit daň z nemovitých věcí, kterých je žalobce vlastníkem a žalobce daň uhradil. Žalobce tak daň z předmětných pozemků z podnětu finančního úřadu jako poplatník daně uhradil zcela po právu a v souladu se zákonem. Uhrazením daně z předmětných nemovitých věcí tak nemohla žalobci vzniknout škoda, kterou by měl způsobit žalovaný. V tomto směru tak krajský soud přisvědčuje zcela závěru okresního soudu. 10. V případě, že by bylo prokázáno, že žalovanému k předmětným pozemkům vzniklo nájemní právo, jak v průběhu řízení žalovaný tvrdil, pak by dle ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 338/1992 Sb. o dani z nemovitých věcí byl poplatníkem daně z pozemků přímo žalovaný. Pokud povinnost za žalovaného plnil žalobce, vrácení daně by se žalobce mohl domáhat přímo u Finančního úřadu. Z tohoto důvodu nebylo nutno se otázkou, zda žalovanému vzniklo či nevzniklo nájemní právo k předmětným pozemkům zabývat, neboť žalobě by nebylo možnost vyhovět v žádném z výše uvedených případů. 11. Závěry okresního soudu jsou tedy správné a jeho rozhodnutí bylo dle § 219 o. s. ř. potvrzeno, a to včetně výroku o nákladech řízení, při jejichž výpočtu okresní soud nepochybil. 12. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečností, že žalobce nebyl s odvoláním úspěšný a žalovaný tak má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v celkové výši [částka] sestávající z odměny za zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby po [částka] (předmětem odvolacího řízení byla částka [částka]), tj. [částka] – vyjádření a účast u odvolacího jednání, dále 2x režijní paušál [částka], cestovné ve výši [částka] a [částka] ztráta času, celkem [částka] po navýšení o DPH, tj. částku [částka] se jedná o částku [částka] Lhůtu pro splnění povinnosti, kterou soud uložil stanovil podle § 160 odst. jako třídenní.