10 C 70/2021-25 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 10. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 31. 12. 2020 byl žalovaný převezen do záchytné stanice žalobkyně, kde mu bylo poskytnuto nezbytné vyšetření, ošetření a následný pobyt ve smyslu §89a a násl. zákona č. 373/2011 Sb., zákon o specifických zdravotních službách (dále jen„ zákon o specifických zdravotních službách“). Za tyto úkony účtovala žalobkyně žalovanému náklady ve výši 2 500 Kč, žalovaný svůj dluh co do výše a důvodu dne 1. 1. 2021 uznal, a to s povinností zaplatit jej do 8 dnů, tj. do 9. 1. 2021, ničeho však neuhradil. Žalobkyně dále uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 500 Kč od 10. 1. 2021 do zaplacení. Předžalobní výzvu ve smyslu § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ze dne 24. 3. 2021 odeslala žalobkyně žalovanému doporučeně dne 29. 3. 2021. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval. K výzvě soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný taktéž nevyjádřil. Proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. 4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Ve dnech od 31. 12. 2020 do 1. 1. 2021 byl proveden záchyt žalovaného v záchytné stanici žalobkyně, za který žalobkyně účtovala částku 2 500 Kč, splatnou do osmi dnů ode dne vystavení daňového dokladu, k čemuž došlo dne 1. 1. 2021. Žalovaný daňový doklad téhož dne osobně převzal. Při přijetí v záchytné stanici byla u žalovaného zjištěna dechovým analyzátorem hladina alkoholu 2,45 promile. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. dne 29. 3. 2021 na adresu trvalého pobytu. Žalovaný k dnešnímu dni na dluh žalobkyni ničeho neuhradil. 5. Podle § 89b odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách osoba, která pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak, je povinna se podrobit vyšetření a pobytu v záchytné stanici, včetně nezbytné péče směřující k zabránění ohrožení zdraví bezprostředně souvisejícího s akutní intoxikací, po dobu nezbytně nutnou, avšak kratší než 24 hodin. 6. Podle § 89e odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách, věty první před středníkem, prokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí poskytovateli záchytné služby náklady na poskytnutou záchytnou službu osoba, které byla záchytná služba poskytnuta. 7. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) může věřitel, který řádně a včas splnil své smluvní povinnosti, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená. 8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 9. Soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dne 31. 12. 2020 provedla žalobkyně záchyt žalovaného ve smyslu zákona o specifických zdravotních službách a byla u něho prokázána přítomnost alkoholu ve výši 2,45 promile v dechu. Žalovaný je tedy povinen nést náklady záchytu a pobytu na záchytné stanici do 1. 1. 2021 podle § 89e zákona o specifických zdravotních službách, a žalobkyně je oprávněna je vymáhat. Splatnost dluhu byla přitom určena do 8 dnů od vystavení daňového dokladu, který žalovaný dne 1. 1. 2021 osobně převzal. V dané procesní situaci bylo pouze na žalovaném, aby tvrdil a současně soudu prokázal, že žalobkyni dluh, byť částečně, uhradil, resp. že tento zanikl jinak. Žalovaný, v řízení zcela pasivní, netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že dluh uhradil, případně, že uplatněná pohledávka zanikla některým z jiných zákonných důvodu a žádná taková skutečnost ani v řízení nevyšla najevo. Soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 500 Kč. Dále byl žalovaný zavázán podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., k úhradě zákonného úroku z prodlení plynoucího ode dne následujícího po splatnosti vystaveného daňového dokladu. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla plně procesně úspěšným účastníkem a žalovaný tak má povinnost nahradit jí účelně vynaložené náklady řízení ve výši 1 000 Kč sestávající z uhrazeného soudního poplatku. Žalobkyně nad rámec uvedeného účtovala náhradu za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, konkrétně za tři úkony právní služby a tři paušální náhrady hotových výdajů, vše navýšené o náhradu za daň z přidané hodnoty, jejímž je advokát zastupující žalobkyni plátcem. Tyto náklady však soud nepovažuje na účelně vynaložené a nepřiznal proto jejich náhradu v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k této problematice (k tomu viz nálezy Ústavního soudu týkající organizačních složek státu např. sp. zn. II. ÚS 3855/14 a institucí napojených na veřejné prostředky, např. České televize, sp. zn. I. ÚS 3344/12, sp. zn. II. ÚS 1333/14, Všeobecné zdravotní pojišťovny, sp. zn. IV. ÚS 474/13, fakultní nemocnice, sp. zn. I. ÚS 195/11). Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2933/15 Ústavní soud přímo ve vztahu k žalobkyni a účelnosti jí vynaložených nákladů na právní zastoupení ve stejné právní věci (přiznání nákladů záchytu) konstatoval, že„ Ústavní soud přitom dal ve svých rozhodnutích najevo, že podobný postup, při němž se prostřednictvím placených právních služeb přesouvají veřejné prostředky do rukou soukromých subjektů, a dochází tak mimo jiné k neúměrnému navyšování nákladů řízení, nebude tolerovat……Pokud jde o náklady spojené s právním zastoupením žalobkyně, okresní soud se v prvé řadě měl zabývat otázkou jejich účelnosti. Žalobkyně je příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem obrany, hospodařící s majetkem státu, a tak bylo namístě, aby okresní soud posoudil žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení pohledem principů vymezených v judikatuře Ústavního soudu, jak byla nastíněna výše.“ K uvedenému pak soud již jen dodává, že žalobkyně jako příspěvková organizace Ministerstva obrany je navázána na veřejné prostředky, z nichž je financován její provoz a měla by prostředky státu vynakládat účelně. V případech jako je tento, kdy se v řízeních o přiznání nákladů záchytu jedná svým obsahem o naprosto jednoduchá, až banální podání, které navíc žalobkyně podává opakovaně (viz např. řízení vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 2/2021, sp. zn. 10 C 14/2020, sp. zn. 10 C 15/2020, sp. zn. 10 C 43/2020, sp. zn. 10 C 67/2020, sp. zn. 10 C 78/2020, sp. zn. 10 C 88/2020 a mnoho dalších), a ve zcela identické podobě (liší se jen ve jménu osoby, datu záchytu a výši žalované částky), však nepovažuje soud náklady na právní zastoupení žalobkyně za účelně vynaložené. A to tím spíše, že žalovaná je v těchto řízeních úspěšná a není tedy od ní vyžadována žádná procesní aktivita nad rámce učiněného podání ve věci samé. Soud proto o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. 11. Lhůty k plnění stanovil soud jakožto obecné třídenní pariční lhůty v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Místo plnění stanovil v případě hrazení nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.