12 C 167/2021-58 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 9. 7. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 17 771,99 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že společnost [právnická osoba] a žalobkyně uzavřely dne 11. 12. 2019 Smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávek včetně pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdce uzavřel se žalovaným dne 4. 7. 2017 Smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému neúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr, který žalovaný vyčerpal ve výši 15 000 Kč. Žalovaný měl uhradit 27 272 Kč ve 14 splátkách do 4. 9. 2018. Což však žalovaný neuhradil, takže žalobkyně, na kterou měla být pohledávka postoupena, požadovala dlužnou jistinu 10 065,23 Kč spolu s dlužným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem i zákonným úrokem z prodlení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil žádný z předvolaných. Soud tak v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. 3. Z předložených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu: [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 4. 7. 2017 Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému neúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr, který žalovaný obdržel ve výši 15 000 Kč. Soudu byla předložena ve 2 různých vyhotoveních, přičemž na každém z nich byla u žalovaného uvedená jiná adresa bydliště. Žalovaný měl dle smlouvy uhradit 27 272 Kč a to 15 000 Kč úvěr, 1 444 Kč úrok, 6 000 Kč za poskytnutí úvěru, 1 078 Kč za vyhodnocení úvěru a 3 750 Kč za inkaso plateb. Tyto částky byly vepsány do formulářového typu smlouvy. Úhrada všech částek celkem měla být ve 14 splátkách po 1 948 Kč. Žalobkyně předložila Žádost o úvěr, Informace pro spotřebitele, Ujednání o zpracování osobních údajů a Formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, vše podepsané žalovaným. K doložení ověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doložila kopii OP žalovaného, jeho výplatní pásky za 3 měsíce (v nečitelné podobě), pracovní smlouvu na dobu určitou 1. 9. 2015 do 1. 9. 2018 a nájemní smlouvu. Dne 26. 2. 2020 byl žalovaný předžalobně vyzván právním zástupcem žalobkyně k úhradě dluhu ve výši 30 840,56 Kč a bylo mu oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Zásilka byla odeslána žalovanému dne 27. 2. 2020. Na výzvu soudu žalobkyně dotvrdila, že žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 9 500 Kč, což doložila soupisem plateb žalovaného v hotovosti. 4. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále také jen občanský zákoník), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 5. Soud po provedeném dokazování dospěl k právnímu závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací na straně žalobkyně a dospěl k závěru, že původní věřitel předmětné pohledávky za žalovaným na žalobkyni převedl smlouvou o postoupení pohledávek, takže bylo možné shledat, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována. Soud uzavřel, že jednáním právního předchůdce žalobkyně a žalovaného došlo po zkoumání úvěruschopnosti žalovaného k uzavření úvěrové smlouvy dle ust. § 2395 občanského zákoníku, neboť předchůdce žalobkyně převzal závazek poskytnout žalovanému finanční prostředky do určité výše, což splnil, a žalovaný se zavázal tyto prostředky s úrokem splatit. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo zaplacení závazku žalovaného z úvěru, měla žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, jako věřitel dle hmotněprávní normy břemeno tvrzení pouze o tom, že s žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena konkrétní smlouva o úvěru, že na základě této smlouvy byly dlužníku finanční prostředky poskytnuty a že dlužník - žalovaný dluh řádně neuhradil. Z tohoto břemene tvrzení pak vyplývá pro žalobkyni břemeno důkazní jen ohledně prokázání tvrzení, že smlouva byla uzavřena, a že na jejím základě byly žalovanému jako dlužníku poskytnuty finanční prostředky. Tuto povinnost žalobkyně splnila, když prokázala, že její předchůdce uzavřel se žalovaným úvěrovou smlouvu, tedy poskytl žalovanému úvěrové prostředky ve sjednané výši způsobem sjednaným v úvěrové smlouvě. Bylo tedy pouze na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že poskytnuté úvěrové prostředky žalobkyni splatil, resp. že dluh jistiny úvěru zanikl jinak. To však žalovaný neučinil. Soud proto shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí co do zbývající dlužné částky 5 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení, neboť žalovaný tuto částku žalobkyni nesplatil, když převzal 15 000 Kč, z čehož uhradil dle tvrzení žalobkyně v hotovosti jen 9 500 Kč. Naproti tomu žaloba byla zamítnuta co do požadavku na zaplacení částky 12 271,99 Kč představující dle smlouvy dlužné poplatky za vyhodnocení úvěru, za sjednání úvěru a za inkaso. Tyto sice v petitu žalobkyně nekonkretizovala a zahrnula do celkové žalované částky, ale vyplývají z obsahu žaloby i provedených důkazů. V této části je žaloba dle soudu nedůvodná. V případě smlouvy o úvěru lze dohodnout úrok za poskytnutí peněz. Uvedené ustanovení je kogentní a nelze se od něj odchýlit, takové ujednání by bylo neplatné pro rozpor se zákonem - § 39 OZ. Nicméně při preferenci výkladu nezakládajícího neplatnost (rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 625/2003) lze dospět k platnosti uvedeného ujednání při posuzování poplatku jako možného úroku. Uvedené stanovené poplatky má soud totiž jednoznačně za skrytý úrok. V daném případě byly poplatky sjednány ve výši 12 272 Kč z poskytnuté částky 15 000 Kč, pak se jedná o cca 1,8 násobek. Uvedené ujednání je nezbytné hodnotit jako nemravné a tudíž neplatné (viz závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Z uvedených důvodů byla žaloba, co se týká žalobkyní požadované částky na poplatcích ve výši 12 271,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 6. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně tak byla méně úspěšná než žalovaný a to pro částečné zamítnutí žaloby. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.