18 C 337/2021-75 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 22. 9. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 52 500 Kč s příslušenstvím se zdůvodněním, že na žalobkyni byla dne 26. 5. 2020 postoupena pohledávka za žalovanou. Žalobkyně tvrdila, že [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 22. 9. 2018 Smlouvu o úvěru [číslo] ve znění obchodních podmínek, na jejímž základě poskytla žalované bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 35 000 Kč se sjednaným úrokem 18,67 %. Dluh měl být uhrazen v 18 splátkách do 22. 3. 2020. Žalovaná však neuhradila jistinu úvěru, který žalobkyně požaduje spolu s obchodním úrokem, zákonným úrokem z prodlení a smluvní pokutou 17 500 Kč. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala. 3. Z předložených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění i závěr o skutkovém stavu: [právnická osoba] a žalovaná uzavřely, na základě žádosti žalované obsahující soupis příjmů a výdajů žalované, dne 22. 9. 2018 smlouvu o úvěru [číslo]. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 35 000 Kč. Celkové náklady činily 34 300 Kč. Tuto měla žalovaná uhradit v 18 splátkách po 3 850 Kč dle předpisu splátek opatřené podpisem žalované. Žalobkyně předložila Standardní informace o spotřebitelském úvěru ve smyslu obchodních podmínek ze dne 22. 9. 2018. Úvěruschopnost žalované posuzovala také dle doložených dokladů: oznámení ČSSZ, doklad SIPO. Údaje o žalované byly zaneseny do [anonymizována dvě slova] ze dne 22. 9. 2018. Dle Notářského zápisu došlo k uzavření kupní smlouvy mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 došlo k postoupení pohledávek společností [právnická osoba] na [právnická osoba] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2020 došlo k postoupení pohledávek společností [právnická osoba] na žalobkyni včetně pohledávky za žalovanou. Dne 24. 7. 2020 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Předžalobně byla žalovaná vyzvána právním zástupcem k úhradě dluhu dne 24. 7. 2020. Zásilku odeslal žalované podle podacího lístku dne 24. 7. 2020. 4. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále také jen občanský zákoník), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 5. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované řádně a na základě dostatečných podkladů. 6. Soud po právní stránce uzavírá, že jednáním právního předchůdce žalobkyně a žalované došlo, po dostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalované, k platnému uzavření úvěrové smlouvy dle ust. § 2395 občanského zákoníku, neboť předchůdce žalobkyně poskytnul žalované finanční prostředky do určité výše a žalovaná se měla tyto prostředky splatit. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo zaplacení závazku žalované z úvěru, měla žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, jako věřitel dle hmotněprávní normy břemeno tvrzení pouze o tom, že s žalovanou jako dlužníkem byla uzavřena konkrétní smlouva o úvěru, že na základě této smlouvy byly dlužníku finanční prostředky poskytnuty a že dlužník - žalovaná dluh řádně neuhradila. Tuto povinnost žalobkyně splnila, když prokázala, že její předchůdce poskytl žalované úvěrové prostředky ve sjednané výši způsobem sjednaným v úvěrové smlouvě. Bylo tedy pouze na žalované, aby tvrdila a prokázala, že poskytnuté úvěrové prostředky žalobkyni splatila, resp. že dluh zanikl jinak. To však žalovaná neučinila. Soud proto shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí v celém rozsahu. Lhůtu k plnění ve výroku I. určil soud jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. 7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení ve výši 14 877,60 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř. právnímu zástupci žalobkyně dle § 149 odst. 1 o.s.ř. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 100 Kč, sazbu mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 9 660 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 3 220 Kč, paušální náhrada účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobkyně ve výši 3 x 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, výzva k plnění) a 21 % DPH. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 14 877,60 Kč.