19 C 171/2023-68 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 28. 4. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 150 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 13. 8. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] úvěrovou smlouvu. Na základě úvěrové smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal k úhradě celkové dlužné částky ve výši 18 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 300 Kč počínaje 20. 8. 2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 10. 2020. Žalovaný do tohoto data neuhradil z jistiny celkem částku 7 894,53 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění dne 10. 3. 2023. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K výzvě soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný taktéž nevyjádřil. Proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání. 3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: - ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 8. 2019, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, celkem se žalovaný zavázal splatit 18 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 300 Kč; - z žádosti o spotřebitelský úvěr, že žalovaný uvedl, že má příjem 11 927 Kč, který doložil pracovní smlouvou a výplatními páskami a výdaje 7 040 Kč; - ze smlouvy o postoupení pohledávky s přílohami, že dne 1. 11. 2022 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, jejíž součástí byla i pohledávka za žalovaným; - z oznámení o postoupení pohledávky s podacím lístkem, že žalovaný byl informován přípisem odeslaným dne 24. 11. 2022 o postoupení pohledávky za ním žalobkyni; - z předžalobní výzvy k plnění zástupce žalobkyně ze dne 10. 3. 2023 a poštovního podacího lístku, že tento vyzýval žalovaného k úhradě dluhu, a to do 25. 3. 2023. Výzva byla odeslána dne 10. 3. 2023; - z výplatních pásek za období 03 – 05/ 2019 a pracovní smlouvy, že žalovaný měl v uvedeném období průměrný čistý příjem ve výši 11 927 Kč a byl zaměstnán u [právnická osoba] s.ro.; - z faktury a dokladu SIPO, že žalovaný měl hradit za nájem ke dni 20. 7. [číslo] částku 2 308 Kč a na SIPO za únor 2019 částku celkem 8 014 Kč, když uvedl, že z těchto částek měl hradit 1/3. 4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel dne 13. 8. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně úvěrovou smlouvu (jednalo se o hotovostní bezúčelový úvěr). Právní předchůdkyně žalobkyně provedla zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Na základě úvěrové smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal k úhradě celé dlužné částky a dalších poplatků celkem ve výši 8 000 Kč. Úvěr byl sjednán se splatností do 6. 10. 2020. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil pouze částku celkem 9 100 Kč, z toho na jistinu částku 2 105,47 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění. Žalobkyně eviduje za žalovaným pohledávku ve výši 10 150 Kč sestávající z: neuhrazené jistiny ve výši 7 894,53 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 2 255,47 Kč s příslušenstvím. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 122 odst. 1, 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. 9. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 10. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdkyně provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů. 11. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Pokud se týká právního posouzení, soud uzavírá, že jednáním právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaného došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, když právní předchůdkyně žalobkyně plnila svou povinnost ze zmíněné smlouvy o úvěru poskytnutím peněžních prostředků žalovanému a žalovanému tak vznikla synallagmatická povinnost tyto peněžité prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit dohodnuté poplatky. Soud přezkoumal v návaznosti na tvrzení žalobkyně co do průběhu splácení úvěru žalovaným výši žalobního nároku, a to s ohledem na shora zjištěný skutkový stav, zejména pak sjednané poplatky a smluvní pokuty, když dospěl po matematickém propočtu - vycházeje ze smluvního ujednání účastníků a zákonné právní úpravy - k závěru, že žalobní nárok ve výši, jež byl žalobou uplatněn, je důvodným. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo zaplacení dluhu (pohledávky) z úvěru, měla žalobkyně jako věřitel dle hmotně-právní normy břemeno tvrzení a důkazní pouze o tom, že se žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru a že na základě této smlouvy dlužníku byly poskytnuty finanční prostředky a že dlužník dluh řádně nehradil. Z tohoto břemene tvrzení pak vyplývá pro žalobkyni břemeno důkazní jen ohledně prokázání tvrzení, že smlouva byla uzavřena a že na jejím základě byly žalovanému jako dlužníku poskytnuty finanční prostředky (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 4. 6. 2010, č. j. 75Co 75/2010-83). Pokud jde o požadavek žalobkyně na úhradu dlužné částky, pak bylo na žalovaném, aby tvrdil a současně důkazně prokázal, že úvěrovému věřiteli byla tato poskytnutá částka v žalované vý