22 C 196/2023-35 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 14 905,84 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení), která má představovat smluvní pokutu za prodlení ode dne 25. 8. 2020 s úhradou zesplatněné nové jistiny úvěru, který byl poskytnut na základě smlouvy [číslo] ze dne 1. 3. 2019. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud na základě provedených důkazů (návrh a platební rozkaz OS [obec] sp. zn. [spisová značka]; úvěrová smlouva; předžalobní výzva vč. podacího archu; oznámení o zesplatnění) učinil následující relevantní skutková zjištění. 4. Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 1. 3. 2019 výše uvedenou úvěrovou smlouvu, součástí této smlouvy byla ujednání o smluvních pokutách, žalobkyně se zavázala poskytnou žalovanému částku 60 000 Kč, žalovaný se tyto finanční prostředky zavázal vrátit prostřednictvím 30 měsíčních splátek částku 167 610 Kč (úvěrová smlouva). Žalobkyně dne 20. 1. 2020 vyhotovila oznámení o zesplatnění všech závazků vyplývajících z předmětné smlouvy (oznámení o zesplatnění). Zdejší soud dne 12. 10. 2020 rozhodl o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni mimo jiné částku představující smluvní pokutu za prodlení se zaplacením zesplatněné jistiny za období od 21. 2. 2020 do 24. 8. 2020 ve výši 14 096,16 Kč (platební rozkaz čj. [číslo jednací]). Žalovaný byl vyzván k úhradě nyní žalované smluvní pokuty výzvou ze dne 28. 4. 2023, která byla stejný den odeslána (předžalobní výzva vč. dokladu o odeslání). 5. Soud učinil následující skutkový závěr. Strany mezi sebou uzavřely výše uvedenou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky, které se žalovaný zavázal za blíže specifikovaných podmínek vrátit. Strany si mimo jiné ujednaly povinnost zaplatit smluvní pokutu, pokud se žalovaný dostane do prodlení s úhradou svého dluhu. Smluvní pokuta za prodlení v období od 21. 2. 2020 do 24. 8. 2020 byla žalobkyni přiznána dřívějším soudním rozhodnutím. 6. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení upravující smlouvu o úvěru § 2395 a násl.; ustanovení o neplatnosti právního jednání § 580 a násl.) ve znění rozhodném ke dni 1. 3. 2019 a podle smluvního ujednání mezi stranami. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr. Tuto smlouvu soud vyhodnotil jako neplatnou podle § 588 občanského zákoníku pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. 9. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že úvěr byl žalovanému poskytnut se uvedeným úrokem 166,4 % ročně a s tvz. roční procentní sazbou nákladů úvěru (RPSN) ve stejné výši (úvěrová smlouva). Dle výpočtu za pomocí finanční funkce Excel odpovídají parametry úvěru (půjčená částka, období půjčení, počet splátek a jejich četnost) úroku ve výši 102,09 % ročně. 10. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. 11. Soud pro účely posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti úrokové sazby) vyšel z objektivizovaných údajů o obvyklém úroku, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad ARAD (srov. https://www.cnb.cz). Soud ve prospěch platnosti ujednání bral v úvahu skutečnost, že publikované údaje jsou„ průměrem“ skutečných hodnot. Z publikovaných údajů je zřejmé, že průměrná sazba úroku u nových úvěrů určených na spotřebu, které byly poskytnuty bankami domácnostem s fixací úrokové sazby od 1 roku do 5 let, činila v únoru a březnu roku 2019 hodnotu 8,38 % ročně a 8,20 % ročně (výpis z časových řad ARAD). Nad rámec soud dodává, že časové řady ARAD využil pouze k právnímu posouzení věci (zhodnocení souladu ujednání s dobrými mravy) a nevyvozoval z nich žádná skutková zjištění, tudíž uvedené výstupy nebylo nutné provádět jako důkaz, nicméně jejich obsah byl na jednání konstatován. 12. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že faktická sjednaná úroková míra ve výši cca 102 % ročně se zcela zjevně příčí dobrým mravům, tudíž jde o ujednání, které je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. V návaznosti na to shledal soud pro zjevný rozpor s dobrými mravy neplatnou úvěrovou smlouvu jako celek, jelikož nebyly splněny podmínky pro moderaci či platnost zbývající části smlouvy (srov. § 576 a § 577 občanského zákoníku). Dle soudu při zjištění„ zjevně nemravné úrokové sazby“ vyplývá už ze samotné povahy věci, že takové ujednání má pro úvěrující stranu smlouvy (právní předchůdce žalobkyně) zcela klíčový význam, jde o jedinou motivaci k uzavření samotné smlouvy. Nelze tudíž předpokládat, že by k uzavření smlouvy došlo i bez tohoto nemravného ujednání. Nadto se soudu samotné úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku ani nejeví jako souladné s účelem absolutní neplatnosti z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy, jelikož tento právní následek musí plnit rovněž preventivně-sankční funkci. 13. Vzhledem k neplatnosti samotné úvěrové smlouvy žalobkyni nemohl vzniknout od této smlouvy odvozený nárok na žalovanou smluvní pokutu. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítnul. 14. Pro úplnost soud uvádí, že platební rozkaz zdejšího soudu ze dne 12. 10. 2020, číslo jednací [číslo jednací], není pro nynější rozhodování soudu ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. závazný, ale soud z něho (pouze) vychází. Ačkoliv byl platebním rozkazem přiznán mimo jiné nárok na stejnou smluvní pokutu, o kterou jde v nynějším řízení (lišilo se akorát období), je třeba poukázat na to, že rozhodnutí bylo vydáno ve formě platebního rozkazu a soud se tehdy k otázce souladu smlouvy s dobrými mravy meritorně nevyjadřoval. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu vyjádřené v § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl ve sporu plně úspěšný, nicméně na náhradu nákladů řízení rovněž nemá právo, jelikož mu v řízení žádné náklady nevznikly.