22 C 23/2023-73 — Okresní soud v Olomouci

1. Ve věci je přítomen mezinárodní prvek (sídlo žalobkyně), přičemž zdejší soud má pravomoc předmětný spor rozhodnout (čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012). Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. 2. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím (zbývající část sjednaného úroku ve výši 780 Kč a zákonný úrok z prodlení), která má představovat nevrácený úvěr, který měl být žalovanému poskytnut jejím právním předchůdcem (obchodní společnost [právnická osoba], [IČO]) na základě smlouvy [číslo] ze dne 15. 6. 2008. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud na základě provedených důkazů (smlouvy o postoupení včetně příloh, oznámení, potvrzení o zaplacení a podacího archu ze dne 19. 6. 2015, smlouva o půjčce ze dne 15. 6. 2008 včetně smluvních podmínek, předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu. 5. Právní předchůdce žalobkyně výše uvedeného dne uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce a stejného dne mu vyplatil v hotovosti finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal společně s poplatkem ve výši 20 880 Kč vrátit v 53 týdenních splátkách po 960 Kč (smlouva o půjčce, smluvní podmínky). Žalovaný dosud uhradil 20 100 Kč. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne 11. 6. 2015 s [právnická osoba] S.á.r.L. (sídlem v Lucemburském velkovévodství, reg. č. B [číslo]) smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla mj. nyní projednávaná pohledávka za žalovaným, a dne 25. 6. 2015 byla provedena úhrada sjednané kupní ceny. Posledně jmenovaná obchodní společnost poté uzavřela s žalobkyní dne 20. 8. 2018 smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla rovněž mj. nyní projednávaná pohledávka za žalovaným (smlouvy o postoupení pohledávek vč. příloh, potvrzení o zaplacení). Obě postoupení byla žalovanému oznámena (oznámení ze dne 25. 6. 2015 a ze dne 11. 9. 2018 vč. dokladů o odeslání). 6. Podstatu sporu soud posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 15. 6. 2008 (dále jen„ starý občanský zákoník), zejm. ustanovení o postoupení pohledávky (§ 524 a násl.), ustanovení o půjčce (§ 657 a násl.), ustanovení o neplatnosti právních úkonů (zejm. § 39), ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl.) a podle smluvního ujednání stran, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 7. Podle § 657 starého občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 starého občanského zákoníku při půjčce lze dohodnout úroky. 8. Podle § 39 starého občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 9. Na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právními předchůdci žalobkyně ze dne 11. 6. 2015 a na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 8. 2018 došlo u nyní projednávané pohledávky ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 a násl. starého občanského zákoníku. Sjednaný poplatek za půjčku ve výši 20 880 Kč má dle soudu povahu úroku. Žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 starého občanského zákoníku), tudíž se jedná o tzv. spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Uzavřenou smlouvu soud vyhodnotil jako neplatnou podle § 39 starého občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. 10. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že půjčka byla žalovanému poskytnuta za sjednanou odměnu (resp. úrok) ve výši 20 880 Kč, který se zavázal společně s jistinou vrátit v 53 týdenních splátkách. Takto sjednaná částka úroku z půjčky 30 000 Kč splácené prostřednictvím 53 týdenní splátek odpovídá úrokové míře 2,18 % týdně, resp. 113 % ročně. Ze smluvních ujednání dále vyplývá oznámená roční procentní sazba nákladů (tzv. RPSN) ve výši 206,8 % (smluvní podmínky smlouvy o půjčce). 11. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, resp. neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. 12. Soud pro účely posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti sjednaného úroku) vyšel z objektivizovaných údajů o obvyklém úroku, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě veřejných údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad [příjmení] (srov. [webová adresa]). Soud ve prospěch platnosti ujednání jednak bral v úvahu skutečnost, že publikované údaje jsou„ průměrem“ skutečných hodnot, a jednak ve prospěch platnosti ujednání zohledňoval údaje za celý rok, ve kterém došlo k uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Z těchto údajů vyplývá, že průměrná úroková míra nových úvěrů určených na spotřebu, které byly poskytnuty bankami domácnostem s fixací sazby do 1 roku nebo s fixací nad 1 rok do 5 let, se v jednotlivých měsících roku 2008 pohybovala v rozmezí maxima 14,30 % a minima 12,73 %. Nad rámec soud dodává, že časové řady [příjmení] využil pouze k právnímu posouzení věci (zhodnocení souladu ujednání s dobrými mravy) a nevyvozoval z nich žádná skutková zjištění, tudíž tyto výstupy nebylo třeba provést jako důkaz. 13. Při sjednané úrokové míře ve výši 113 % ročně (potažmo RPSN ve výši 206,8 %) je zcela jednoznačné, že se jedná o ujednání nemravné (mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou míru), které podle § 39 starého občanského zákoníku způsobuje neplatnost celé uvedené smlouvy. Pouhá částečná neplatnost dle soudu nepřichází do úvahy, jelikož je ze samotné povahy věci zřejmé, že nemravné úrokové ujednání má pro úvěrující stranu smlouvy (právní předchůdce žalobkyně) zcela klíčový význam, jde o jedinou motivaci k uzavření smlouvy o půjčce. Nelze tudíž předpokládat, že by k uzavření smlouvy o půjčce došlo i bez tohoto nemravného ujednání. 14. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o půjčce má žalobkyně podle § 451 odst. 1 starého občanského zákoníku nárok na vydání dosud nevrácené části poskytnuté jistiny. Žalobkyni naopak nemohly vzniknout žádné nároky založené na neplatné smlouvě, takže její požadavek na sjednaný smluvní úrok (žalobkyně žádala pouze zbývající výši 780 Kč) soud vyhodnotil jako nedůvodný. Ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení soud dospěl k závěru, že prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení nenastalo, jelikož doposud byl vyzván ke splnění dluhu plynoucího z předmětné smlouvy o půjčce (předžalobní výzva), která je však absolutně neplatná. 15. Zcela nad rámec soud uvádí úvahu, že uvedený závěr odpovídá také smyslu nyní účinného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který v nynější věci sice není aplikovatelný, nicméně zřetelně vyjadřuje zájem na ochraně spotřebitele, který nelze opomíjet ani při posuzování právních vztahů vzniklých v roce 2008. Jestliže dnes při neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené nedostatečným vyhodnocením úvěruschopnosti spotřebitele vrací spotřebitel poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem a do prodlení se dostane v zásadě až uplynutím lhůty k plnění stanovené rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), lze obdobné„ vypořádací“ pravidlo dovozovat i v ostatních případech bezdůvodného obohacení spotřebitele, které vznikne v důsledku rozporu spotřebitelské úvěrové smlouvy s dobrými mravy. 16. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalovaný již uhradil celkem 20 100 Kč, přiznal soud žalobkyni nárok na vrácení pouze zbývající části jistiny. Lhůtu k plnění soud určil obecnou třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jelikož další nároky žalobkyně nebyly důvodné, jak bylo vysvětleno výše. 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu ve sporu ve smyslu § 142 o. s. ř. Žalovaný byl ve sporu částečně úspěšnější, právo na (částečnou) náhradu nákladů řízení však rovněž nemá, jelikož mu žádné náklady nevznikly.