22 C 67/2023-69 — Okresní soud v Olomouci

1. Ve věci je přítomen mezinárodní prvek (sídlo žalobkyně), přičemž zdejší soud má pravomoc předmětný spor s ohledem na bydliště žalovaného rozhodnout (čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012). Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. 2. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 28 560 Kč s příslušenstvím (zákonný úrok z prodlení), která má představovat nevrácený úvěr poskytnutý žalovanému právním předchůdcem žalobkyně (obchodní společnost [právnická osoba], [IČO]) na základě smlouvy [číslo] ze dne 4. 12. 2007. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud na základě provedených důkazů (smlouvy o postoupení včetně příloh, oznámení, potvrzení o zaplacení a podacího archu ze dne 31. 7. 2015, smlouva o půjčce ze dne 4. 12. 2007 včetně smluvních podmínek, předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu. 5. Právní předchůdce žalobkyně výše uvedeného dne uzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce a stejného dne mu vyplatil v hotovosti finanční prostředky ve výši 35 000 Kč, které se žalovaný zavázal společně s poplatkem ve výši 24 360 Kč vrátit v 53 týdenních splátkách po 1 120 Kč (smlouva o půjčce, smluvní podmínky). Žalovaný dosud uhradil 30 800 Kč. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne 19. 6. 2015 s [právnická osoba] S.á.r.L. (sídlem v Lucemburském velkovévodství, reg. č. B [číslo]) smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla mj. nyní projednávaná pohledávka za žalovaným, a dne 25. 6. 2015 byla provedena úhrada sjednané kupní ceny. Posledně jmenovaná obchodní společnost poté uzavřela s žalobkyní dne 24. 8. 2018 smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla rovněž mj. nyní projednávaná pohledávka za žalovaným (smlouvy o postoupení pohledávek vč. příloh – u zdejšího soudu evidováno pod Spr [číslo]; potvrzení o zaplacení). Obě postoupení byla žalovanému oznámena (oznámení ze dne 25. 6. 2015 a ze dne 1. 10. 2018 vč. dokladů o odeslání). 6. Podstatu sporu soud posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 4. 12. 2007 (dále jen„ starý občanský zákoník), zejm. ustanovení o postoupení pohledávky (§ 524 a násl.), ustanovení o půjčce (§ 657 a násl.), ustanovení o neplatnosti právních úkonů (zejm. § 39), ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl.) a podle smluvního ujednání stran, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 7. Podle § 657 starého občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 starého občanského zákoníku při půjčce lze dohodnout úroky. 8. Podle § 39 starého občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 9. Na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právními předchůdci žalobkyně ze dne 19. 6. 2015 a na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 došlo u nyní projednávané pohledávky ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 a násl. starého občanského zákoníku. Sjednaný poplatek za půjčku ve výši 24 360 Kč má dle soudu povahu úroku. Žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 starého občanského zákoníku), tudíž se jedná o tzv. spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Uzavřenou smlouvu soud vyhodnotil jako neplatnou podle § 39 starého občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. 10. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že půjčka byla žalovanému poskytnuta za sjednanou odměnu (resp. úrok) ve výši 24 360 Kč, který se zavázal společně s jistinou vrátit v 53 týdenních splátkách. Takto sjednaná částka úroku z půjčky 35 000 Kč splácené prostřednictvím 53 týdenní splátek odpovídá úrokové míře cca 2,18 % týdně, resp. 113 % ročně. Ze smluvních ujednání dále vyplývá oznámená roční procentní sazba nákladů (tzv. RPSN) ve výši 206,8 % (smluvní podmínky smlouvy o půjčce). 11. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, resp. neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. 12. Soud pro účely posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti sjednaného úroku) vyšel z objektivizovaných údajů o obvyklém úroku, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě veřejných údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad [příjmení] (srov. [webová adresa]). Soud ve prospěch platnosti ujednání jednak bral v úvahu skutečnost, že publikované údaje jsou„ průměrem“ skutečných hodnot, a jednak ve prospěch platnosti ujednání zohledňoval údaje za celý rok, ve kterém došlo k uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Z těchto údajů vyplývá, že průměrná úroková míra nových úvěrů určených na spotřebu, které byly poskytnuty bankami domácnostem s fixací sazby do 1 roku nebo s fixací nad 1 rok do 5 let, se v jednotlivých měsících roku 2007 pohybovala v rozmezí maxima 13,61 % a minima 11,90 %. Nad rámec soud dodává, že časové řady [příjmení] využil pouze k právnímu posouzení věci (zhodnocení souladu ujednání s dobrými mravy) a nevyvozoval z nich žádná skutková zjištění, tudíž tyto výstupy nebylo třeba provést jako důkaz. 13. Při sjednané úrokové míře ve výši 113 % ročně (potažmo RPSN ve výši 206,8 %) je zcela jednoznačné, že se jedná o ujednání nemravné (mnohonásobně převyšující obvyklou úrokovou míru), které podle § 39 starého občanského zákoníku způsobuje neplatnost celé uvedené smlouvy. Pouhá částečná neplatnost dle soudu nepřichází do úvahy, jelikož je ze samotné povahy věci zřejmé, že nemravné úrokové ujednání má pro úvěrující stranu smlouvy (právní předchůdce žalobkyně) zcela klíčový význam, jde o jedinou motivaci k uzavření smlouvy o půjčce. Nelze tudíž předpokládat, že by k uzavření smlouvy o půjčce došlo i bez tohoto nemravného ujednání. 14. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o půjčce má žalobkyně podle § 451 odst. 1 starého občanského zákoníku pouze nárok na vydání dosud nevrácené části poskytnuté jistiny. Ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení soud dospěl k závěru, že prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení nenastalo, jelikož doposud byl vyzván ke splnění dluhu plynoucího z předmětné smlouvy o půjčce (předžalobní výzva), která je však absolutně neplatná. 15. Zcela nad rámec soud uvádí úvahu, že uvedený závěr odpovídá také smyslu nyní účinného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který v nynější věci sice není aplikovatelný, nicméně zřetelně vyjadřuje zájem na ochraně spotřebitele, který nelze opomíjet ani při posuzování právních vztahů vzniklých v roce 2007. Jestliže dnes při neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené nedostatečným vyhodnocením úvěruschopnosti spotřebitele vrací spotřebitel poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem a do prodlení se dostane v zásadě až uplynutím lhůty k plnění stanovené rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), lze obdobné„ vypořádací“ pravidlo dovozovat i v ostatních případech bezdůvodného obohacení spotřebitele, které vznikne v důsledku rozporu spotřebitelské úvěrové smlouvy s dobrými mravy. 16. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný prostřednictvím realizovaných úhrad již fakticky vrátil jistinu do výše 30 800 Kč. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na vrácení pouze zbývající části poskytnuté jistiny. Lhůtu k plnění soud určil obecnou třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jelikož nebyla důvodná, jak bylo vysvětleno výše. 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu ve sporu ve smyslu § 142 o. s. ř. Žalovaný byl ve sporu částečně úspěšnější, právo na (částečnou) náhradu nákladů řízení však rovněž nemá, jelikož mu žádné náklady nevznikly.