22 C 267/2023-62 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 13 617,08 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení), která má představovat smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru od 15. 12. 2020, která měla být sjednána ve smlouvě [číslo] ze dne 21. 5. 2019 pod bodem 6.5. 2. Žalovaný při jednání uvedl, že by měl mít již vše v souvislosti s předmětnou úvěrovou smlouvou splacené, konečné rozhodnutí ponechal na úvaze soudu. 3. Soud na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění: z podacích archů (čl. 8, 9) bylo zjištěno, že žalobkyně podala zásilku dne 20. 11. 2020, žalovaný mezi adresáty, adresa [adresa žalovaného]; dále žalobkyně podala zásilku dne 22. 8. 2023, žalovaný mezi adresáty se stejnou adresou; z předžalobní upomínky ze dne 22. 8. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný vyzván k úhradě smluvní pokuty ve výši 13 617,08 Kč; z oznámení o okamžitém zesplatnění úvěru ze dne 16. 6. 2020, že tohoto dne žalobkyně vyhotovila písemnost, ve které informuje žalovaného o zesplatnění úvěru z důvodu prodlení; z platebního rozkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021 (čl. 13; rovněž v připojeném spisu sp. zn. [spisová značka] na čl. 56) bylo zjištěno, že nabyl právní moci dne 26. 6. 2021, byla jím přiznána mimo jiné částka ve výši 1 382,92 Kč; z podstatného obsahu připojeného spisu sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že žalobkyně požadovala mimo jiné smluvní pokutu podle čl. 6 smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny ode dne 1. 11. 2020 do dne 14. 12. 2020 ve výši 1 382,92 Kč; ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný se ke dni 23. 5. 2019 dohodli na tom, že žalovanému bude poskytnuta částka 30 000 Kč, kterou bude splácet prostřednictvím 36 měsíčních splátek ve výši 2 058 Kč, celkem uhradí částku 74 088 Kč; zápůjční úroková sazba a RPSN jsou uvedeny ve výši 101,79 %; ze sdělení bank (čl. 41, 44, 47, 50, 53) bylo zjištěno, že v květnu 2019 poskytovala úvěry podobných parametrů (banka uvádí úvěry do 49 tis. Kč) s nejvyšším úrokem ČSOB, konkrétně s úrokem až ve výši 16,9 % ročně; z časové řady ARAD vyplývá, že v květnu 2019 činila průměrná úroková sazba u úvěrů s fixací od 1 do 5 let poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu 8,23 % ročně; 4. Z příkazu k úhradě nákladů exekuce a z oznámení o skončení exekuce soud nečinil relevantní skutková zjištění, jelikož se oba dokumenty týkaly exekuce (sp. zn. [spisová značka]) vedené na základě exekučního titulu, kterým je platební rozkaz Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2021, čj. [číslo jednací]. Skončení předmětné exekuce není pro rozhodnutí soudu relevantní, jelikož v nynějším řízení žalobkyně požaduje nárok, který dosud nebyl soudem přiznán, resp. nárok, který nebyl předmětem uvedeného exekučního řízení. 5. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalovanému budou poskytnuty finanční prostředky, které vrátí za blíže sjednaných podmínek, strany ve smlouvě uvedly úrok ve výši 101,79 % ročně. Okresní soud v Olomouci rozhodl o části nyní žalované smluvní pokuty vzniklé za období do 14. 12. 2020 dne 4. 2. 2021 platebním rozkazem. 6. Podstatu sporu soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (zejm. ustanovení upravující smlouvu o úvěru § 2395 a násl.; ustanovení o neplatnosti právního jednání § 580 a násl.). 7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr. Smlouva obsahovala i ujednání o smluvní pokutě ve smyslu § 2048 a násl. občanského zákoníku. Tuto smlouvu soud vyhodnotil jako neplatnou podle § 588 občanského zákoníku pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. 9. Přestože strany uvedly v úvěrové smlouvě úrok ve výši cca 101 %, tak zjištěné parametry úvěru (půjčená částka, období půjčení, četnost splátek a jejich výše) podle soudu odpovídají fakticky úrokové míře cca 72,30 % ročně (zjištěno za pomocí finanční funkce Excel„ úroková míra“). 10. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podle judikatury je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy, pokud podstatně nepřevyšuje (v zásadě několikanásobně) obvyklý úrok v daném čase a místě. 11. Soudu je z úřední činnosti známo, že zdejší odvolací soud nepovažuje údaje plynoucí z časových řad ARAD za relevantní pro zjištění obvyklého úroku (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, čj. 75 Co 283/2023-121). Zdejší soud proto pro účely posouzení souladu ujednání s dobrými mravy vyšel ze sdělení bank, ze kterých vyplynulo, že v předmětné době byl bankami úvěr obdobných parametrů poskytován s úrokem do 16,9 %. 12. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že faktická úroková míra ve výši 72,30 % ročně, natož pak ve smlouvě uvedený úrok ve výši 101,73 % se zcela zjevně příčí dobrým mravům (více než 4násobek nevyšší zjištěné úrokové sazby), tudíž jde o ujednání, které je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. V návaznosti na to shledal soud pro zjevný rozpor s dobrými mravy neplatnou úvěrovou smlouvu jako celek, jelikož nebyly splněny podmínky pro moderaci či platnost zbývající části smlouvy (srov. § 576 a § 577 občanského zákoníku). Dle soudu při zjištění„ zjevně nemravné úrokové sazby“ vyplývá už ze samotné povahy věci, že takové ujednání má pro úvěrující stranu smlouvy zcela klíčový význam, jde o stěžejní motivaci k uzavření samotné smlouvy. Nelze tudíž předpokládat, že by k uzavření smlouvy došlo i bez tohoto nemravného ujednání. Nadto se samotné úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku soudu ani nejeví jako souladné s účelem absolutní neplatnosti z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy, jelikož tento právní následek musí plnit rovněž preventivně-sankční funkci. 13. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy tak žalobkyni nemohl vniknout nárok na nyní žalovanou smluvní pokutu, jelikož ani toto ujednání (obsažené v neplatné smlouvě) soud nevyhodnotil jako platné. Soud proto žalobu včetně požadovaného příslušenství zamítl, aniž by se dále v detailech zabýval tvrzeným prodlením žalovaného. 14. Pro úplnost soud dodává, že rozhodnutí zdejšího soudu vydané jiným soudním oddělením pod sp. zn. [spisová značka] není v nynějším řízení podle § 135 odst. 2 o. s. ř. závazné, avšak soud z něho vychází. Ačkoliv byl tímto rozhodnutím přiznán mimo jiné nárok na stejnou smluvní pokutu, o kterou jde v nynějším řízení (lišilo se akorát období), je třeba poukázat na to, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno vyšší soudní úřednicí ve formě platebního rozkazu a soud se v jeho obsahu k otázce souladu smlouvy s dobrými mravy nevyjadřoval. Nadto má soud za to, že z navazující aktuální judikatury (i evropské) vyplývá stále větší důraz na ochranu spotřebitele. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.). Žalovaný nedoložil žádné náklady, tudíž mu byla přiznána paušální náhrada podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony (příprava na jednání, účast na jednání) ve výši 2 x 300 Kč.