11 C 280/2025-61 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 1. 10. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 24 600 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřel se žalovanou dne 6. 1. 2025 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované částku v celkové výši 20 000 Kč, která měla být splacena nejpozději do 11. 3. 2025. Žalovaná pohledávka v celkové výši 24 600 Kč se skládá z jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč a smluvního úroku ve výši 4 600 Kč. Žalovaná se dne 12. 3. 2025 dostala do prodlení s úhradou dluhu, a proto žalobkyně požaduje rovněž úhradu zákonného úroku z prodlení od tohoto dne do zaplacení. Žalovaná byla opakovaně upomínána o úhradu dluhu, naposledy předžalobní upomínkou ze dne 19. 7. 2025.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání pouze na základě listinných důkazů předložených účastníky řízení, když tito s takovýmto postupem souhlasili, resp. v soudem poskytnuté lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas.4. Soud provedl předložené listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:- ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“) bylo zjištěno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně jako věřitelem a žalovanou jako klientem měla být dne 6. 1. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se věřitel zavázal poskytnut žalované úvěr ve výši 16 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 279,83 % ročně. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit částkou 19 680 Kč do 30 dnů. RPSN ze Smlouvy činí 1 141,20 %. Ve smlouvě je uvedeno č. bankovního účtu žalované , č. účtu, (Smlouva na č. l. 1314);- z dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, , že dne 6. 1. 2025 mělo dojít k navýšení úvěru na 20 000 Kč, žalovaná se zavázala úvěr splatit částkou 24 600 Kč (dodatek na č.l. 16).- z potvrzení o finančních transakcí k úvěrové smlouvě č. , hodnota, bylo zjištěno, že dne 6. 1. 2025 byla z účtu č. , č. účtu, na účet č. , č. účtu, odeslána platba ve výši 16 000 Kč a platba ve výši 4 000 Kč, celkem tedy 20 000 Kč (potvrzení na č.l. 10);- z výpisu z běžného účtu vedeného u , právnická osoba, bylo zjištěno, že dne 6. 1. 2025 byly z tohoto účtu odeslány platby ve výši 16 000 Kč a 4 000 Kč na účet č. , č. účtu, , a to s uvedenými VS , var. symbol, a 5104750302 (č.l. 17);- z upomínky ze dne 14. 2. 2025 a předžalobní výzvy ze dne 11. 3. 2025, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě částky 24 810 Kč, resp. 25 360 Kč (upomínka na č.l. 18 a předžalobní výzva na č.l. 19);- ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně příloh, z dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o postoupení pohledávek včetně příloh a seznamu pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, byla na základě smlouvy uzavřené mezi , právnická osoba, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem dne 12. 12. 2024 postoupena na žalobkyni (Smlouva a přílohy na č.l. 20-30, dodatek č. , hodnota, na č.l. 6-8, seznam pohledávek na č.l. 9);- z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 7. 2025, bylo zjištěno, že žalovaná byla právním předchůdcem žalobkyně vyrozuměna o postoupení pohledávky na žalobkyni;- z předžalobní výzvy ze dne 19. 7. 2025 a potvrzení o odeslání zásilky ze dne 23. 7. 2025 bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě částky 34 373,44 Kč.Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud k závěru o relevantním skutkovém stavu:5. Právní předchůdce žalobkyně vyjádřil vůli uzavřít se žalovanou dne 6. 1. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 20 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 279,83 % ročně, který se žalovaná zavázala splatit částkou 24 600 Kč do 30 dnů. RPSN ze Smlouvy činí 1 141,20 %. Ve smlouvě je uvedeno č. bankovního účtu žalované pro poskytnutí úvěru , č. účtu, . Žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně neuhradila ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a byla jí zaslána předžalobní výzva.6. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.7. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o postoupení pohledávky (§ 1879 a násl. Občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).8. Prvně byla v řízení prokázána aktivní legitimace žalobkyně, na kterou žalovaná pohledávka přešla na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.9. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z důvodu absence řádného prověřování úvěruschopnosti žalované; pro nadbytečnost se tedy nezabýval možnou absolutní neplatností smlouvy podle § 588 občanského zákoníku, ačkoli úrok ve výši 279,83 % ročně se již na první pohled jeví jako rozporný s dobrými mravy.10. Přestože žalobkyně v podané žalobě (jakož i ve svém následném vyjádření ze dne 24. 11. 2025) uvedla, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy o úvěru lustrována v celé řadě registrů a rejstříků, přičemž úvěruschopnost žalované byla rovněž posuzována na základě výše tvrzených příjmů a výdajů žalované, nedoložila žalobkyně k tomuto svému tvrzení žádné listinné důkazy.11. V souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru měl právní předchůdce žalobkyně jako věřitel povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, tj. její schopnost úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).12. Žalobkyně v řízení uvedla, že právní předchůdce žalobkyně vycházel z tvrzení žalované o příjmech a výdajích a lustrací ve veřejně dostupných databázích, přičemž uvedla, že nedisponuje příslušnou dokumentací.13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalované zjevně nedostál požadovanému standardu odborné péče při ověřování úvěruschopnosti, když dostatečně neověřoval schopnost žalované poskytnutý úvěr splatit (neověřoval její majetkové poměry, příjmovou ani výdajovou stránku, pouze se spoléhal na údaje ve veřejně dostupných databázích a údaje sdělené žalovanou). Smlouvu o spotřebitelském úvěru je proto nutné posoudit jako absolutně neplatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 656/2024-380, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24).14. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy je žalovaná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu úvěru jakožto bezdůvodné obohacení v době přiměřené svým možnostem. Žalovaná obdržela částku 20 000 Kč, na kterou žalobkyni dosud neuhradila ničeho. Žalobkyně proto má nárok na vrácení poskytnuté částky ve výši 20 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má nárok na vrácení výše uvedené částky, soud v tomto rozsahu žalobě výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl. Požadavek na úhradu smluvního úroku není důvodný, jelikož tyto položky nebyly platně sjednány z důvodu neplatnosti celé smlouvy.15. Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaná je podle § 87 odst.