109 C 32/2020-45 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě [datum] se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení 68 761 Kč s příslušenstvím specifikovaným v návrhu petitu rozsudku v žalobě s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] když žalovaný tuto smlouvu podepsal [datum] a na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši„ efektivní úrokové sazby“ 166,72 % ročně splácet ve 24 měsíčních splátkách po 3 967 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem dubnem 2018 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, prohlášení dlužníka atd. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že žalovaný měl celkový měsíční příjem ve výši 13 600 Kč představující mzdu z pracovního poměru, žalovaný předložil potvrzení zaměstnavatele [právnická osoba] za období od prosince 2017 do února 2018, výplatní lístek za únor 2018 a jeho náklady na živobytí činily 5 610 Kč (včetně rezervy 1 000 Kč). Žalobkyně dovodila, že z výše uvedeného byly zjištěny u žadatele o úvěr jeho volné zdroje ke splácení ve výši 7 990 Kč, že úvěrovou historii žadatele ověřila v databázích SOLUS, (výpis z databáze NRKI předložen nebyl), že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru zaplatil žalobkyni 3 x 3 967 Kč, celkem 11 901 Kč. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut u splátky 2, 6, 7, 8, a to 4 x 499 Kč, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů a na zaplacení nákladů v souvislosti s prodlením u splátky 1, 2, 6, 7, 8, a to 5 x 200 Kč v prodlení o délce 15 dnů. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení u splátky č. 7 splatné dne 17. 10. 2018. K datu 21. 12. 2018 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 47 761,86 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Také bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 23. 12. 2018 až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru až do data skutečného vrácení této jistiny žalobkyni. Žalobkyně požadovala i sjednané úroky za poskytnutí úvěru za dobu po zesplatnění úvěru, když tyto úroky i nadále přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru. Žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný ke dni podání žaloby dluží následující částky: a) částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 47 761,86 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 38 183,14 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 9 578,72 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy 1 996 Kč, c) náklady v souvislosti s prodlením žalovaného 1 000 Kč, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 23. 12. 2018 do zaplacení, žalobkyně touto žalobou požaduje smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. ke dni 10. 8. 2020, tedy smluvní pokutu ve výši 18 004 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 38 183,14 Kč ode dne 23. 12. 2018 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazbě 102,31 %. Žalovaný nereagoval na zaslání předžalobní výzvy. 2. Žalovanému byla doručena žaloba včetně předvolání k jednání soudu postupem dle § 49 o. s. ř. 3. K jednání nařízenému na den 23. 2. 2021 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud postupoval podle § 101 odst. 3) občanského soudního řádu, věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru [číslo] oznámením žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dodejkou k oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registru SOLUS, doklady vztahujícími se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, předžalobní výzvou ze dne 22. 7. 2020 včetně podacího archu z 23. 7. 2020, vyjádřením znalce ze dne 25. 10. 2018, sdělení ČS, a.s., ze kterých vzal soud za prokázány skutečnosti podrobně tvrzené žalobkyní v žalobě, viz první odstavec odůvodnění rozsudku shora, na které soud pro stručnost odkazuje. 5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Žalovaný podepsal dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z., přičemž na závazkový vztah mezi účastníky řízení dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platného a účinného do 31. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který ve veřejném zájmu určil poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel dle § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, povinna ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1, poslední věta, zákona o spotřebitelském úvěru). Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení nákladů na bydlení, doložením výplatních pásek více než za 1 měsíc, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). 6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13). 7. Po pro