109 C 37/2020-32 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala se žalobkyně proti žalovanému zaplacení 71 951 Kč s příslušenstvím specifikovaným v návrhu výroku rozsudku s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] když žalovaný tuto smlouvu podepsal [datum] a na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši„ nominální úrokové sazby“ 84,72 % ročně splácet v 18 měsíčních splátkách po 4 992 Kč splatných vždy k 13. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosincem 2019 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Dne 12. 11. 2019 žalovaný požádal o využití marketingové akce žalobkyně a v důsledku toho došlo oproti smlouvě k ponížení zápůjční úrokové sazby úvěru na nominální úrokovou sazbu ve výši 79,60 % ročně. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, prohlášení dlužníka apod. Z dokladů o příjmu vyplynulo, že žalovaný měl celkový měsíční příjem ve výši 16 000 Kč představující mzdu z pracovního poměru, žalovaný předložil potvrzení zaměstnavatele [právnická osoba] ze dne 23. 10. 2019 za období posledních 12 měsíců, dle hodnocení klienta náklady žalovaného na živobytí činily 8 110 Kč. Žalobkyně dovodila, že z výše uvedeného byla zjištěna u žadatele o úvěr rezerva 1 000 Kč, výši jeho volných zdrojů ke splácení neuvedla žádnou, dále že úvěrovou historii žadatele ověřila v databázích SOLUS a NRKI, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, nebyla u něj v době žádosti prováděna exekuční srážka ze mzdy. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru nezaplatil žalobkyni žádnou splátku. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut u splátky 1, 2, a to 2 x 499 Kč, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů a na zaplacení nákladů v souvislosti s prodlením u splátky 1, 2, a to 2 x 200 Kč v prodlení o délce 15 dnů. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení u splátky č. 1 splatné dne 13. 12. 2019. K datu 16. 2. 2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 58 308,73 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Také bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 18. 2. 2020 až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru až do data skutečného vrácení této jistiny žalobkyni. Žalobkyně požadovala i sjednané úroky za poskytnutí úvěru za dobu po zesplatnění úvěru, když tyto úroky i nadále přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru. Žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný ke dni podání žaloby dluží následující částky: a) částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 58 308,73 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 50 000 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 8 308,73 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy 998 Kč, c) náklady v souvislosti s prodlením žalovaného 400 Kč, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 18. 2. 2020 do zaplacení, žalobkyně touto žalobou požaduje smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. ke dni 14. 9. 2020, tedy smluvní pokutu ve výši 12 245,10 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 50 000 Kč ode dne 18. 2. 2020 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazbě 79,6 %. Žalovaný nereagoval na zaslání předžalobní výzvy. 2. Žalovanému byla doručena žaloba včetně předvolání k jednání soudu postupem dle § 49 o. s. ř. 3. K jednání soudu dne 19. 1. 2020 se žalovaný bez omluvy nedostavil. V souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. soud ve věci jednal a rozhodl, přičemž vycházel z dokladů předložených žalobkyní a provedeného dokazování. 4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru [číslo] oznámením žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dodejkou k oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registru SOLUS, ověřením v registru NRKI, doklady vztahujícími se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, předžalobní výzvou ze dne 26. 8. 2020 včetně podacího archu ze dne 27. 8. 2020, vyjádřením znalce ze dne 25. 10. 2018, ze kterých vzal soud za prokázány skutečnosti podrobně tvrzené žalobkyní v žalobě, viz první odstavec odůvodnění rozsudku shora, na které soud pro stručnost odkazuje. 5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Žalovaný podepsal dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z., přičemž na závazkový vztah mezi účastníky řízení dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platného a účinného do 31. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který ve veřejném zájmu určil poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel dle § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, povinna ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1, poslední věta, zákona o spotřebitelském úvěru). Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). 6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/