16 C 115/2021-32 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 19 813,36 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 14 607 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které byla žalobkyní žalovanému dne 12. 7. 2019 vyplacena zápůjčka ve výši 15 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal žalobkyni v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou zaplatit celkovou částku 28 356 Kč, tedy vrátit zapůjčenou jistinu zápůjčky a zaplatit celkové náklady zápůjčky, tj. obchodní úrok ve výši 8 856 Kč a administrativní poplatek ve výši 4 500 Kč, tj. celkem částku 28 356 Kč, a to v 17 měsíčních splátkách po 1 576 Kč a v 18-té závěrečné splátce ve výši 1 564 Kč. Splatnost první splátky byla dohodnuta dnem 23. 8. 2019. Žalovaný však žalobkyni hradil platby dle předmětné smlouvy o zápůjčce pouze částečně, žalobkyně proto v souladu s ustanovením čl. 13. Obchodních podmínek, respektive čl. 11 smlouvy o zápůjčce neuhrazenou část jistiny zápůjčky zesplatnila, a to ke dni 27. 1. 2021. Podanou žalobou se pak žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 19 813,36 Kč, která představuje souhrn plnění z této zápůjčky a je představována dlužnou jistinou v částce 9 245 Kč, neuhrazenými obchodními úroky v částce 2 612 Kč, neuhrazenými administrativní poplatky v částce 2 000 Kč, dále úrokem z prodlení vyčísleným za období od 27. 1. 2021 do 29. 4. 2021 ve výši zákonné sazby částkou 617,12 Kč, dále smluvními pokutami požadovanými dle smlouvy v celkové výši 4 589,24 Kč a úhradou za upomínečné a poštovné v celkové výši 750 Kč. Žalovaný přitom žalobkyni nezaplatil ničeho ani přes její opakované výzvy. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému na den 3. listopadu 2021 se účastníci nedostavili, přičemž zástupce žalobkyně neúčast svou u ústního jednání písemně předem omluvil, žalovaný se omluvil předem telefonicky. O odročení jednání přitom žádáno žádným z nich nebylo. Soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], výpisu z účtu žalobkyně prokazujícího převod částky 15 000 Kč dne 12. 7. 2019 na účet žalovaného dle smlouvy [číslo] z dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 28. 1. 2021 – oznámení o zesplatnění zápůjčky podle smlouvy o zápůjčce [číslo] kterým žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě předmětné pohledávky nejpozději do data 19. 2. 2021, vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 17 pravidelných měsíčních splátkách po 1 576 Kč a v 18-té závěrečné splátce ve výši 1 564 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel, žalobkyni na poskytnutý úvěr uhradil v devíti splátkách dle sjednaného splátkového kalendáře celkem částku 14 184 Kč. Žalobkyně proto žalovaného v souladu s úvěrovými podmínkami dopisem ze dne 28. 1. 2021 vyzvala k úhradě celého zbývajícího dluhu, jakož i smluvní pokuty. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného tvrdila, že schopnost žalovaného splácet měsíčně částku 1 576 Kč žalobkyně posoudila nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí prokazující, že žalovaný není veden v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí a dále nahlédnutím do katastru nemovitostí a dále z informací získaných od žalovaného, a to předložením výpisů z účtů žalovaného za období měsíců březen, duben a květen 2019 a mzdovým lístkem žalovaného za měsíc duben 2019 prokazujících čistý měsíční příjem až ve výši 17 062 Kč. K tomu předložila výpisy z účtu žalovaného prokazující uvedený příjem žalovaného, jakož i výplatní lístek. 11. Z předložených výpisů se podává, že za období měsíce března 2019 kladné obraty na účtu žalovaného činily částku celkem 19 829,99 Kč (tedy příjem na účet) a záporné obraty na účtu činily celkem částku 17 816,79 Kč (tedy výdaje z účtu), roční kreditní obrat činil 102 547,78 Kč, roční debetní obrat činil 106 577,27 Kč, za období měsíce dubna 2019 kladné obraty na účtu žalovaného činily částku 31 477,20 Kč a záporné obraty částku 31 465 Kč, roční kreditní obrat na účtu činil částku 134 024,98 Kč a roční debetní obrat činil částku 138 042,27 Kč a za období měsíce květen 2019 kladné obraty na účtu žalovaného činily částku 40 470,20 Kč a záporné obraty částku 40 017,60 Kč, roční kreditní obrat činil 174 495,18 Kč a roční debetní obrat činil částku 178 059,87 Kč. 12. Z výše uvedených výpisů z bankovního účtu žalovaného se proto podává, že žalobkyně neměla relevantní podklady pro to, aby situaci žalovaného vyhodnotila tak, že bude schopen poskytnutou půjčku jí splácet. Alespoň z obratů na účtu žalovaného zachycených na výpisech je totiž zřejmé, že jeho celkové měsíční výdaje byly v podstatě rovny jeho příjmům, výdaje dokonce mírně v ročním zúčtování převyšovaly jeho příjmy. Žalobkyně se proto měla případně mnohem blíže zaobírat strukturou příjmů a výdajů žalovaného, pokud mu už úvěr při těchto výsledných obratech chtěla poskytnout. Jestliže proto pouze na podkladě těchto informací, které žalobkyně měla k dispozici, vyhodnotila žalovaného jako úvěruschopného, nepostupovala tak správně (evidentně žalovanému s ohledem na jeho reálné hospodaření totiž žádné volné měsíční prostředky pro splácení úvěru nezůstávaly). 13. Za té situace však žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamena