17 C 205/2021-31 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 5 633,06 Kč spolu se sjednaným úrokem od 15. 6. 2018 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení od 16. 1. 2018 do zaplacení z částky 3 852,21 Kč. Uvedla, že společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti půjčenou částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 789 Kč, odměnou za zpracování a doručení 2 720 Kč, odměnou za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) 4 408 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, konče 14. 6. 2018. Žalovaný uhradil pouze 14 816 Kč a dluží 3 852,21 Kč na jistině, 245,60 Kč na úroku, 1,22 Kč na poplatku za zpracování a doručení a 1 534,03 Kč na poplatku za komfortní a flexibilní splácení. Žalobkyně se stala nositelkou pohledávky na základě smlouvy o postoupení z [datum], což bylo žalovanému oznámeno dopisem. Týden před jednáním pak žalobkyně doplnila svá tvrzení tak, že žalovaný [datum] svůj dluh písemně uznal a zavázal se jej zaplatit, konkrétně částku 17 568,53 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako uznání dluhu se splátkovým kalendářem datovanou [datum] a podepsanou [datum], smlouvou o zápůjčce z [datum] [číslo] včetně smluvních podmínek, zákaznickou kartou z téhož dne, oznámením o postoupení pohledávky z [datum] včetně poštovního podacího lístku a zjistil následující skutkový stav: [právnická osoba], poskytla žalovanému [datum] v hotovosti částku 10 000 Kč jakožto zápůjčku, kterou se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšenou o poplatek 8 917 Kč, představující součet úroku 1 789 Kč, poplatku za zpracování a doručení 2 720 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení 4 408 Kč. Celkovou dlužnou částku 18 917 Kč měl žalovaný zaplatit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, počínaje sedmým dnem od data uzavření smlouvy. Žalovaný před poskytnutím zápůjčky uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádné vyživované osoby, je zaměstnaný jako dělník na plný pracovní úvazek u [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], má čistý měsíční příjem [částka], nesplácí žádné jiné zápůjčky, jím odhadované měsíční výdaje činí [částka]. Poskytovatelka zápůjčky uvedla, že údaje ověřila z pracovní smlouvy/ŽL z [číslo] na dobu neurčitou a z potvrzení o příjmu za 1 – [číslo] (zákaznická karta). Původní věřitelka oznámila žalovanému, že žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni (dopis s podacím lístkem). Žalovaný na listině opatřené podpisem uznal dluh vůči společnosti [právnická osoba], který mu vznikl na základě smlouvy o půjčce peněžních prostředků uzavřené mezi ním a touto společností pod [číslo] s tím, že výše dluhu činí ke dni [datum] částku 17 568,53 Kč. Tuto částku se zavázal zaplatit v šesti splátkách, splatných [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], prvních pět po 3 000 Kč a poslední ve výši 2 569 Kč (uznání dluhu). 4. Soud se nejprve zabýval tím, zda je možné žalobnímu požadavku vyhovět pouze na základě předloženého písemného uznání dluhu, a dospěl k závěru, že nikoliv. Podle § 2053 občanského zákoníku, uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v době uznání trvá. Citovaný účinek nelze s předloženou listinou spojovat z několika důvodů. Je zřejmé, že částka 17 568,53 Kč, kterou se žalovaný zavázal ve splátkách zaplatit, se vztahuje ke smlouvě o zápůjčce [číslo] že se jedna o vyčíslení k datu [datum]. Už ale není patrné, kolik z uvedené částky činí dluh na jednotlivých nárocích, které se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit – jistina, úrok, poplatek za zpracování a doručení, poplatek za komfortní a flexibilní splácení -, a zda a v jaké míře je v této částce zahrnut též úrok z prodlení a smluvený úrok. Všechny tyto položky přitom žalobkyně uplatňuje v tomto řízení, přičemž u úroku z prodlení a smluveného úroku do budoucnosti. V žalobě navíc žalobkyně tvrdila, že ke dni postoupení pohledávky, tedy ke dni [datum], žalovaný uhradil 14 816 Kč (z celkového tvrzeného dluhu 18 917 Kč). Bez bližších konkrétních tvrzení, ale nelze určit, kolik z této úhrady připadá na období do podpisu uznávacího prohlášení a kolik na období následující. Ve svém důsledku pak není vůbec možné dospět k žalované částce 5 633,06 Kč, která nepředstavuje ani rozdíl mezi částkou uznanou a uhrazenou, ani rozdíl mezi celkovou dlužnou částkou ve smlouvě a částkou uhrazenou. K jednání se žalobkyně nedostavila, a proto nemohla být soudem poučena podle § 118a občanského soudního řádu o nutnosti doplnění tvrzení a případných důkazů v tomto ohledu, tudíž věc nebylo možné posoudit podle ustanovení o uznání dluhu. 5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). 6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; přitom bezdůvodně se obohatí mimo jiné zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění. 7. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně. 8. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem