26 C 109/2020-93 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou u soudu dne 9. 4. 2020 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplatit v žalobě specifikovaný dluh představující nezaplacenou část úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 13. 4. 2016 mezi žalobkyní a žalovaným ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 700 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni tuto částku v dohodnuté době vrátit. Jednalo se o úvěr, kterým měly být konsolidovány předchozí úvěry žalovaného. Úvěr měl být splácen měsíčními pravidelnými splátkami 8 139 Kč a žalovaný se dále ve smlouvě zavázal hradit částku 700 Kč měsíčně, představující pojištění schopnosti úvěr splácet. Žalovaný na úvěr zaplatil pouze 33 smluvených splátek, a protože dále úvěr nehradil, žalobkyně jej zesplatnila v souladu s ujednáními ve smlouvě ke dni 6. 1. 2020 a vyzvala žalovaného k doplacení jeho nesplacené části. Celková dlužná pohledávka ve výši 624 550,77 Kč se skládá z dlužné jistiny ve výši 556 439,98 Kč, dlužných poplatků ve výši 20 950 Kč, dlužného úroku v kapitalizované výši 41 305,39 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 855,40 Kč. Mimo uvedené nárokuje žalobkyně dále úrok z nezaplacené jistiny ve výši 6,9 % p. a. od 24. 1. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 10 % p. a. z dlužné jistiny od téhož data. Dluh byl vyčíslen dle posledního historického výpisu úvěrového účtu žalovaného ke dni 23. 1. 2020. Žalovaný nereagoval na předžalobní výzvu žalobkyně a dluh před zahájení tohoto řízení nezaplatil. 2. Proti ve věci vydanému platebnímu rozkazu brojil žalovaný včas podaným odporem. Odpor odůvodnil tím, že podle jeho názoru dluží žalobkyni na nesplacené části úvěru méně, než je v řízení požadováno a dále zpochybnil, že by tvrzená úvěrová smlouva byla platným právním úkonem, pročež žalobkyně před poskytnutím úvěru nesplnila řádně svou zákonnou povinnost zkoumat jeho„ úvěruschopnost“ tedy schopnost do budoucna úvěr splácet. Nezpochybnil, že úvěr byl sjednán na částku 700 000 Kč, ale protože zaplatil 33 splátek, čili více než 121 210,02 Kč, neměl by být tvrzený dluh v částce 578 789,98 Kč, nýbrž by měl být nižší. 3. Žalobkyně v reakci na tvrzení žalovaného doplnila rozhodné skutečnosti o další specifikaci jí provedeného zjištění úvěruschopnosti žalovaného úvěr splácet a nabídla k tomu i písemné důkazy. 4. U jednání sdělily strany sporu, že byť se před samotným jeho zahájením pokusily spor řešit smírně, dohody nakonec nebylo možné dosáhnout, a to pro nesolventnost žalovaného, kterého tíží i další dluhy a není proto schopen svůj dluh hradit např. splátkou ve výši 10 000 Kč měsíčně. Žalobkyně i žalovaný setrvali na svých stanoviscích, a zatímco žalobkyně nadále zastávala názor, že žalovaná částka odpovídá dluhu na nesplacené části úvěru sjednaného smlouvou mezi účastníky dne 13. 4. 2016, žalovaný nadále tvrdil, že uvedená smlouva není platná pro nesplnění zákonných podmínek žalobkyně, která nedostatečně před poskytnutím úvěru zkoumala jeho schopnost úvěr splácet, a navíc na úvěr zaplatil z dalšího účtu vedeného u jiné banky, který přesně nespecifikoval, další blíže nespecifikovanou částku, jež měla ovlivnit výši celkového dluhu. 5. Soud vzal za prokázané tvrzení žalobkyně, že mezi účastníky existoval tvrzený smluvní vztah založený v žalobě přesně uvedenou smlouvou. Z této Úvěrové smlouvy, jejíž nedílnou přílohou byly Standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele a Sazebník poplatků, jakož i z Interních účetních dokladů banky s podpisy věřitele a dlužníka bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému účelový úvěr ke konsolidaci jiných dluhů ve výši 700 tis. Kč a žalovaný se zavázal úvěr po dobu pravidelných 120 měsíčních splátek po 8 139 Kč, se splatností do 20. 3. 2026, zaplatit. Žalovaný se zavázal na úvěr ve stanovené době zaplatit celkem částku 973 500 Kč a součástí jeho povinností byla i další měsíční úhrada částky 700 Kč představující pojištění. Úvěr byl vyčerpán dne 14. 4. 2016 se souhlasem žalovaného. Z Přiznání k dani z příjmu fyzických osob na jméno žalovaného za rok 2015, interní lustrace žalobkyně, Prohlášení žalovaného o jeho zdravotním stavu, Žádosti žalovaného o poskytnutí optimální půjčky a Návrhu na rozhodnutí o poskytnutí optimální půjčky a interní lustrace (kreditní informace), vzal soud za prokázáno, že žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně zkoumala do budoucna schopnost žalovaného úvěr splácet a to jak na základě jím poskytnutých osobních údajů, tak na základě zjištění z interních evidencí, ve kterých zjistila celkovou dluhovou zatíženost žalovaného u této banky. Soud na tomto místě připomíná, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem 33 po sobě jdoucích splátek z jejich sjednaného počtu 120, tzn., že do ¼ předpokládané doby trvání úvěrového vztahu řádně plnil své smluvené povinnosti úvěrovaného. Z Oznámení o neprovedené platbě a Upomínek žalobkyně zaslaných žalovanému soud vzal za prokázáno, že žalovaný byl v době nejméně od 30. 5. 2018 v prodlení se zaplacením některé ze splátek úvěru a byl vyzýván k jejich doplacení. Z výzvy k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky datované 18. 12. 2019, která se dle poštovní doručenky dostala do dispozice žalovaného dne 27. 12. 2019, bylo prokázáno, že žalobkyně nesplacenou část úvěru zesplatnila a ke dni 17. 12. 2019 dluh vyčíslila částkou 616 375,36 Kč. V téže písemnosti vyzvala žalovaného k zaplacení tohoto dluhu. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že ke dni 23. 1. 2020 eviduje žalobkyně dluh na nezaplaceném úvěru ve výši žalované částky, přičemž dílčí nároky popsané v žalobě korespondují s výší popsanou v tomto výpisu. Naposledy byl žalovaný vyzván k zaplacení tohoto dluhu, jak je zjištěno z Předžalobní upomínky a poštovního archu, v předžalobní výzvě ze dne 3. 2. 2020. 6. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu tak, jak jej žalobkyně popsala v žalobě a pro stručnost proto na něj odkazuje. Byl prokázán existující úvěrový právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený úvěrovou smlouvu z 13. 4. 2016, ve které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve sjednané výši a žalovaný se zavázal úvěr v dohodnutých pravidelných splátkách žalobkyni spolu s úrokem a poplatky vrátit. Žalovaný svůj závazek nesplnil, protože úvěr hradil pouze třiatřiceti splátkami a dále již na úvěr nezaplatil ničeho. Soud nemá pochyb o správnosti bankovního výpisu z úvěrového účtu žalovaného, ze kterého je zjištěna přesná část nezaplaceného úvěru. Tato částka koresponduje s žalobním požadavkem obsaženým v návrhu. Pokud žalovaný tvrdil, že na úvěr uhradil část peněz z jiného účtu, přičemž nebyl schopen specifikovat nejen tento účet, ale ani částku, kterou měl zaplatit, jeví se jeho procesní obrana v tomto směru spíše jako účelové tvrzení oddálit rozhodnutí v této věci, ve které bude zavázán dluh zaplatit. K tomuto závěru se soud přiklání i z důvodu nesporného tvrzení účastníků, že se strany sporu před jednáním nedohodly na splátkách dluhu, které, s ohledem na jeho výši, požadovala žalobkyně alespoň v částce 10 000 Kč měsíčně, avšak žalovaný, z důvodu dalších svých závazků a pro svoji aktuální nesolventnost, na tento návrh přistoupil, pročež není v jeho možnostech dluh uhradit ani splátkami. Žalobkyně prokázala obsahem k důkazu označených listin celkovou výši dluhu žalovaného, a protože žalovaný tuto dlužnou částku nezaplatil, byť byl k tomu vyzván před zahájením řízení, zavázal jej soud k zaplacení částky 578 789,98 Kč s příslušenstvím tak, jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno. 7. Z hmotněprávního hlediska soud posoudil spor podle § 1723 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a podle § 2395 a násl. o. z., které reglementují smlouvu o úvěru a úvěrový právní vztah. Současně nutno daný spor posoudit i podle § 2053 o. z., podle kterého uzná-li někdo svůj dluh, co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trval. Podle § 2054 odst. 1 o. z., placení úroků se považuje za uznání dluhu ohledně částky, z níž úroky platí, a podle odst. 2 téhož ustanovení, plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. V řízení nebylo prokázáno, že by měl žalovaný již před sjednáním projednávaného závazku v úmyslu dluh nezaplatit. To se podává z jeho chování po inkasu úvěrovaných prostředků, když svůj závazek z úvěrové smlouvy po dobu 33 měsíců plnil. Pokud by byl jeho úmysl dluh nezaplatit, s největší pravděpodobností by tolik splátek na dluh neuhradil a byl by v prodlení se zaplacením daleko vyšší částky. Jestliže tedy žalovaný po uvedenou dobu platil úvěrové splátky, jimiž byla umořována nejen jistina, ale i úroky a poplatky, má se za to, že tím uznal i celý zbylý dluh. Pokud se týká závěru soudu o řádném splnění povinnosti žalobkyně podle § 9 tehdy platného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebním úvěru (ke dni poskytnutí úvěru), tak