26 C 154/2021-41 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se domáhala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 26 521 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně obchodní společnost [právnická osoba] na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 2. 5. 2017 poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, které si žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 27 223 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 1 121 Kč, přičemž poslední splátka byla sjednána na den 26. 6. 2018. Finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty poté, co právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný na úvěr zaplatil pouze částku 40 702 Kč a zbylou částku s příslušenstvím již neuhradil. Žalobkyně nabyla nesplacenou pohledávku ve výši 49 921 Kč za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Změna v osobě věřitele byla žalovanému písemně oznámena, a protože žalovaný nereagoval na výzvu původní věřitelky a ani žalobkyně, aby dluh zaplatil, domáhá se žalobkyně tohoto nároku u soudu podanou žalobou. 2. Žalovaný proti žalobě brojil tvrzením, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila zákonnou povinnost zkoumat před poskytnutím předmětného úvěru jeho schopnost zápůjčku splácet, považuje proto její jednání v rozporu se zákonem, a protože na dluh zaplatil částku přesahující 40 000 Kč, považuje žalobu za nedůvodnou. 3. U jednání strany setrvaly na svých stanoviscích. Z listinných důkazů, konkrétně ze smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 5. 2017 vzal soud za prokázané a tato skutečnost nebyla mezi účastníky sporná, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, které se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 27 223 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 1 121 Kč se splatností poslední splátky ve výši 1 084 Kč dne 26. 6. 2018. Na zápůjčku zaplatil pouze částku 40 702 Kč, jak vyplývá z tvrzení žalobkyně, tak z karty splácení zápůjčky ze smlouvy [číslo]. Žalobkyně nabyla nesplacený dluh na zápůjčce ve výši 49 921 Kč od právní předchůdkyně na základě postupní smlouvy ze dne 20. 1. 2020. Žalovaný byl původní věřitelkou písemností ze dne 20. 1. 2020, která byla předána k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020 (jak vyplývá z podacího lístku) uvědomen o změně v osobně věřitele a zároveň byl vyzván, aby tento dluh do deseti dnů od data doručení uhradil žalobkyni. Naposledy byl žalovaný k úhradě dluhu vyzván žalobkyní v předžalobní výzvě ze dne 16. 12. 2020, která byla dle podacího lístku předána k poštovní přepravě 17. 12. 2020. Těmito důkazy žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, z níž jí žalovaný zaplatil 40 702 Kč, ačkoliv se původně ve smlouvě o zápůjčce zavázal jí zaplatit celkem částku 67 223 Kč. Byť žalobkyně v žalobě tvrdila, že finanční prostředky byly původní věřitelkou poskytnuty žalovanému až poté, co řádně posoudila jeho schopnost úvěr splácet, jak jí ukládá zejména § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen„ ZosÚ“) účinný od 1. 12. 2016, tato tvrzení neprokázala, neboť v řízení neoznačila žádný hmatatelný důkaz, který by bylo možné u soudu na podporu těchto tvrzení provést. Z uvedeného důvodu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť tvrzená smlouva o zápůjčce podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) trpí absolutní neplatností podle § 588 o. z., a to právě z důvodu absence splnění shora uvedené povinnosti původní věřitelky. Soud nesouhlasí s názorem žalovaného, že není z popsaného důvodu důvod shledávat absolutní neplatnost této smlouvy, ale pouze neplatnost relativní, neboť by byl v takovém případě popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora EU, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, pak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátním soudům ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. 4. Soud s ohledem na shora uvedené posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., když žalobkyně má právo na zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené částky. Pokud však žalovaný na základě neplatné smlouvy zaplatil žalobkyni víc, než obdržel, nebylo možné žalobě vyhovět a soud ji proto zamítl. 5. Protože se žalovaný vzdal práva na náhradu nákladů řízení, ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.