16 C 169/2021-38 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 56 643,92 Kč spolu s úrokem v částce 17 856,49 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně jdoucím z částky 35 542,86 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 1 198,08 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 22 482,96 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z částky 13 059,90 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení s odůvodněním, žalovaná uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba], [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalované zápůjčku ve výši 32 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 991 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 27 434 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 5 724 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení v částce 7 604 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 14 106 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 4. 6. 2018. Žalovaná však své závazky ze smlouvy nedodržela, když na tuto poskytnutou zápůjčkou uhradila celkem částku 20 118 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 22. 12. 2017. Dále žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že vedle právě uvedené smlouvy společnost [právnická osoba], [IČO], jako právní předchůdkyně žalobkyně, se žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla tato společnost žalované zápůjčku ve výši 28 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společnosti [právnická osoba] zaplatit v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 868 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 24 066 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaná zavázala právní předchůdkyně žalobkyně zaplatit vedle vrácení půjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 5 008 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení v částce 6 716 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 12 342 Kč. Splatnost poslední splátky byla přitom stanovena na den 18. 3. 2018. Žalovaná však své závazky ze smlouvy nedodržela, když na tuto poskytnutou zápůjčku uhradila celkem částku 30 620 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 22. 12. 2017. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení obou těchto pohledávek, které jí byly společností [právnická osoba] postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], kdy toto postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalovaná, ač před podáním ještě vyzvána, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradila. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti [právnická osoba] žalované ze dne 20. 1. 2020 spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým jí tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 11. 5. 2021 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost [právnická osoba] mezi sebou ve dvou případech uzavřely smlouvy, na základě kterých tato společnost poskytla žalované zápůjčky ve výši 32 000 Kč, respektive ve výši 28 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 60 splátkách po 991 Kč, respektive v 60 týdenních splátkách po 868 Kč u druhé ze sjednaných zápůjček. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela a na poskytnutou zápůjčku dle smlouvy [číslo] uhradila pouze částku 20 118 Kč a na zápůjčku poskytnutou jí dle smlouvy [číslo] pak částku 30 620 Kč Tyto pohledávky pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byly postoupeny žalobkyni. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaná ve dvou případech uzavřely smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěryschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěryschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěryschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěryschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěryschopnosti žalované ani na výzvu soudu ve svých podáních neuvedla žádná konkrétní fakta, ze kterých právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování zápůjček vycházela (konkrétní výše příjmů žalované a její konkrétní výdaje), a to ani u jednoho z obou úvěrových případů, pouze zopakovala své obecné tvrzení, že právní předchůdkyně úvěryschopnost žalované posoudila řádně a správně. Žalobkyně proto o majetkové situaci žalované a jejím posouzení netvrdila ničeho a tím méně to pak i prokazovala. Její tvrzení, že úvěryschopnost žalované byla řádně přezkoumána, není tudíž ničím podloženo. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěryschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitiv