16 C 201/2021-38 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 55 504,86 Kč spolu s úrokem v částce 10 684,84 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně jdoucím z částky 32 301,50 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 5 310,58 Kč, úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z částky 23 871,53 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím z částky 8 429,97 Kč od 19. 12. 2020 s odůvodněním, žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 776 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 21 542 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 4 472 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení v částce 9 700 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 7 370 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 13. 3. 2020. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na tuto poskytnutou zápůjčkou uhradil celkem částku 3 198,98 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 28. 1. 2019. Dále žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že vedle právě uvedené smlouvy společnost [právnická osoba], [IČO], jako právní předchůdkyně žalobkyně, se žalovaným uzavřela dále dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla tato společnost žalovanému zápůjčku ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společnosti [právnická osoba] zaplatit v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 623 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 17 333 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyně žalobkyně zaplatit vedle vrácení půjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 3 577 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení v částce 5 340 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 8 416 Kč. Splatnost poslední splátky byla přitom stanovena na den 26. 11. 2018. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na tuto poskytnutou zápůjčku uhradil celkem částku 23 565,02 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 28. 1. 2019. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení obou těchto pohledávek, které jí byly společností [právnická osoba] postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni 5. 1. 2021, kdy toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaný, ač před podáním ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne 18. 12. 2020 spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým jí tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 11. 5. 2021 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost [právnická osoba] mezi sebou ve dvou případech uzavřeli smlouvy, na základě kterých tato společnost poskytla žalovanému zápůjčky ve výši 25 000 Kč, respektive ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 60 splátkách po 776 Kč, respektive v 60 týdenních splátkách po 623 Kč u druhé ze sjednaných zápůjček. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutou zápůjčku dle smlouvy [číslo] uhradil pouze částku 3 198,98 Kč a na zápůjčku poskytnutou mu dle smlouvy [číslo] pak částku 23 565,02 Kč Tyto pohledávky pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byly postoupeny žalobkyni. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný ve dvou případech uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěryschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěryschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěryschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěryschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěryschopnosti žalovanému ani na výzvu soudu ve svých podáních neuvedla žádná konkrétní fakta (kromě toho že žalovaný při uzavření smlouvy uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník ve [anonymizována dvě slova] a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a nemá úvěr s kreditní karty ani zápůjčku jiné společnosti), ze kterých právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování zápůjček vycházela (konkrétní výše příjmů žalovaného a jeho konkrétní výdaje), a to ani u jednoho z obou úvěrových případů, pouze zopakovala své obecné tvrzení, že právní předchůdkyně úvěryschopnost žalovaného posoudila řádně a správně. Žalobkyně proto o majetkové situaci žalovaného a jejím posouzení netvrdila ničeho a tím méně to pak i prokazovala. Její tvrzení, že úvěryschopnost žalovanému byla řádně přezkoumána, není tudíž ničím podloženo. Za té situace proto žalobkyně neprokázala a vlastně ani netvrdila (tvrzení o tom, že byla řádně přezkoumána úvěruschopnost dlužníka totiž není vůbec skutkovým tvrzením, ale sdělením právního závěru, k němuž je zde však povolán soud – poskytovatel úvěru totiž nemá tvrdit, že byla řádně přezkoumávána úvěruschopnost, ale že dlužník byl skutečně způsobilý úvěr splácet – a k tomu je tedy nutno i uvést fakta, o něž se tento závěr opírá), že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však ji