16 C 230/2021-37 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 100 Kč spolu s úrokem z prodlení částce 500 Kč vyčísleným za období od 20. 8. 2018 do 19. 8. 2021 a dále s úrokem z prodlení ve výši 9 % jdoucím z částky 1 100 Kč od 20. 8. 2018 do zaplacení a dále částky 700 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne [datum] prostředky komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž žalobkyně žalované poskytla téhož dne úvěr ve výši 1 000 Kč. K tomu žalobkyně dále uvedla, že žalovaná se smlouvou o úvěru zavázala žalobkyni vrátit úvěr včetně sjednaných úroků ve výši 100 Kč, to je celkem částku 1 100 Kč nejpozději do dne 19. 8. 2018, a to jednorázovou platbou na bankovní účet žalobkyně. Současně žalovaná čestným prohlášením ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] mimo jiné potvrdila, že má dostatečné příjmy a její finanční situace jí dovoluje přibrat další závazek představující sjednaný úvěr. Žalovaná však svůj závazek z uzavřené smlouvy dosud nesplnila, a to ani přes upomínky žalobkyně. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. K jednání nařízenému ve věci na den 14. dubna 2022 se účastnice nedostavily, přičemž žalobkyně svou nepřítomnost u jednání předem písemně omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] z potvrzení o provedení transakce vystaveného bankou [právnická osoba] o převodu částky 1 000 Kč dne [datum] na účet číslo [bankovní účet] soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje. 5. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřely smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalované a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované pouze uvedla, že u žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč [číslo] ze dne [datum] získala žalobkyně výplatní lístky a oznámení o zvýšení vypláceného důchodu žalované, výdaje žalované byly ověřeny na základě podepsaného čestného prohlášení, sdělení žalované během telefonického hovoru a záznamu z nebankovního registru. Žalovaná v telefonním hovoru a čestném prohlášení sdělila a potvrdila, že nemá žádné závazky po splatnosti anebo závazky, který by jí bránily zaplacení aktuálního úvěru. Dále žalobkyně uvedla, že z výplatních lístků žalované za období měsíců květen až červenec byl zjištěný příjem 11 121 Kč, 10 735 Kč a 10 550 Kč a z oznámení o zvýšení vypláceného důchodu žalované byl zjištěn příjem 9 997 Kč, měsíční příjem za období měsíců května až července 2018 proto činil částku 21 098 Kč, 20 712 Kč a 20 527 Kč a průměrný měsíční příjem žalované tak činil 20 779 Kč. Dále z vyjádření žalobkyně je zřejmé, že při posuzování výdajové stránky vycházela z částky 3 410 Kč jako životního minima žalované a z částky 5 928 Kč jako normativních nákladů na bydlení dle nařízení vlády číslo 407/2014 Sb. v bytech nájemních. Má tak za to, že dostatečně a s náležitou odbornou péči posoudila úvěruschopnost žalované, přičemž dospěla k závěru, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr, který jí poskytla, řádně splácet. 10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalované, ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno uvést, že nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zcela zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Žalobkyně proto při podkladech, které měla k dispozici, se tedy výdajovou stránkou měla více zaobírat a ověřit si, respektive nechat si žalovanou její výdaje vysvětlit a doložit podrobněji (např. vyžadovat i nájemní smlouvu). Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovo