16 C 253/2021-25 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 9 344 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím od 1. 10. 2018 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, [anonymizována tři slova] se sídlem [adresa], [obec], [IČO], dne [datum] prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s poplatkem za správu úvěru ve výši 1 344 Kč nejpozději do 30. 9. 2018. Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradil, žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení tohoto dluhu s tím, že tato pohledávka za žalovaným byla původní věřitelkou žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. 3. 2021. Žalovaný však žalobkyni neuhradil ničeho, ač k tomu byl ještě vyzván předžalobní upomínkou ze dne 13. 4. 2021. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], dokladu o převodu částky 8 000 Kč dne 31. 8. 2018 na účet číslo [bankovní účet], dále ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní dne [datum], dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne 13. 4. 2021 – oznámení o postoupení pohledávky, a z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 13. 4. 2021 – předžalobní upomínky spolu s poštovním podacím lístkem z téhož dne, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje. 5. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný v souladu s ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) mezi sebou uzavřeli smlouvu o zápůjčce (nikoli o úvěru, neboť úroky sjednány nebyly), když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany předchůdkyně žalobkyně. 6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu neuvedla nic konkrétního, tj. jaké bylo jeho příjmy a jaké byly jeho výdaje. To, že žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného ověřovala lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a že se spokojila s prohlášením žalovaného, že má pravidelný měsíční příjem a že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své schopnosti, není dostatečným posouzením úvěruschopnosti. 10. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že její právní předchůdkyně řádně přezkoumala příjmy a výdaje žalovaného, když neuvedla žádná konkrétní fakta, ze kterých bylo při posuzování úvěry schopnosti žalovaného vycházeno (konkrétní výše příjmů, konkrétní výše výdajů). Žalobkyně tedy netvrdila žádná ani základní fakta o finanční situaci žalovaného, ze kterých poskytovatelka úvěru vycházela při jejím poskytnutí žalovanému. 11. Žalobkyně tak proto nebyla schopna prokázat, resp. ani tvrdit, že bylo vyhověno zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro jeho argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat. 12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě