38 C 117/2022-54 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 18. 11. 2020 a postoupenou zdejšímu soudu z důvodu místní příslušnosti, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 800 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [obec a číslo], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které tato společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy; tvrdila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou v čl. 1 smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, kdy celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 450 Kč se splatností poslední splátky dne [datum]. Žalovaný na pohledávku vzniklou ze smlouvy za trvání smluvního vztahu dosud uhradil částku 13 300 Kč, z toho na jistinu 5 142,48 Kč, na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 2 100 Kč, na poplatek za administrativní činnost 3 000 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 057,52 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne [datum]. Pohledávka za žalovaným vzniklá z uvedené smlouvy poté byla, včetně příslušenství a se se všemi právy s nimi spojenými, postoupena žalobkyni původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, což žalovanému bylo písemně oznámeno dopisem ze dne [datum]. Přitom ke dni postoupení činila celková výše pohledávky za žalovaným vzniklá z uvedené smlouvy částku 12 800 Kč, skládající se z dlužné jistiny v částce 9 857,52 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce 9 724,10 Kč a celková výše pohledávky za žalovaným vzniklá ze smlouvy [číslo] částku 18 302 Kč, skládající se z dlužné jistiny v částce 13 886,32 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 942,48 Kč. Žalovaný byl před podáním žaloby k úhradě předmětné pohledávky ze strany žalobkyně vyzván, přesto dluh neuhradil. 2. Žalovaný, ač byl usnesením vyzván, aby se k podané žalobě písemně vyjádřil, tak ve stanovené lhůtě neučinil. 3. Soud pak ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle ust. § 115a o.s.ř., když souhlas účastníků s tímto procesním postupem je ve spise doložen, přičemž vycházel z obsahu spisu a listin, které ve věci předložila žalobkyně. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti („ [název]“) [číslo] ze dne [datum] a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], jakož i oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni ze dne [datum], soud vzal za prokázána tvrzené v žalobě uvedená ohledně uzavření smlouvy o úvěru a postoupení úvěrové pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný jako úvěrovaný a společnost [právnická osoba], jako úvěrující mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které uvedená společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr podle smlouvy uhradil částku 13 300 Kč, jak to konečně tvrdí sama žalobkyně. Soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 tohoto zákona ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy. Po právní stránce posoudil soud věc tak, že žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Ve veřejném zájmu bylo určeno poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Ty spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Předchůdkyně žalobkyně byla jako věřitel povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet uvedený peněžní produkt. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla předchůdkyně žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Předchůdkyně žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). 5. Ze zákaznické karty ke smlouvě s podpisem žalovaného ze dne [datum] plyne, že žalovaný vykazoval čistý příjem 14 661 Kč, ten byl dle karty doložen pracovní smlouvou a výplatními páskami, tyto doklady však soudu předloženy nebyly, jako měsíční výdaje žalovaného je uvedena částka 10 500 Kč (z toho 2 500 Kč na bydlení, 6 000 Kč na osobní výdaje, 1 000 Kč na splátky úvěrů a 1 000 Kč na další výdaje). Žalovaný v kartě uvedl, že v domácnosti má partnerku ale také 1 nezaopatřenou osobu, dále, že má nájemní bydlení (je nájemník), nebyla předložena nájemní smlouva, nebyly zcela konkrétně zkoumány poměry žalovaného po stránce výdajové, resp. žádné doklady o zkoumání výdajových poměrů žalovaného žalobkyně nepředložila. 6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13). 7. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru nedostála řádně a důsledně své povinnosti odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když při uzavření smlouvy vycházela toliko z ne zcela ověřených tvrzení žalovaného bez toho, aby byla podložena dalšími podklady, a úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřila, resp. žalobkyně neprokázala, že by tak její právní předchůdkyně s náležitou péčí a řádně učinila. Proto je smlouva o úvěru od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Je třeba zdůraznit, že i žalobkyně, byť je nástupkyní v pozici věřitele ze spotřebitelského úvěru (když postoupením nabyla pohledávku z úvěru), musí být schopna při vymáhání postoupené pohledávky prokázat tvrzení o náležitém zkoumání úvěruschopnosti zcela konkrétními doklady ve vztahu ke konkrétním poměrům žalovaného v oblasti jeho příjmů a výdajů; nelze tak toliko poukázat na obsah zákaznické karty s tím, že tato uvádí v obecné rovině dokumenty, z nichž předchůdkyně žalobkyně při posuzování příjmů vycházela, nikterak přitom nejsou doloženy konkrétní výdajové poměry žalovaného (např. nájemní smlouva a jiné výdaje na energie a další životní potřeby), ač žalovaný v zákaznické kartě tvrdí nájemní bydlení. Stěží lze např. uvěřit údaji, že při nájemním bydlení činí výdaje na bydlení (tedy nájemné a úhrady za služby spojené s nájmem) pouhou částku 2 500 Kč. 8. Vzhledem k uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle ust. § 2991 odst. 2 o. z. Žalovaný získal od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 15 000 Kč bez právního důvodu, resp. z titulu neplatné smlouvy. Žalovaný plnil předchůdkyni žal