38 C 211/2021-28 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou, doručenou soudu dne 26. 5. 2021, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 600 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], sídlem [adresa], [obec a číslo], smlouvu o půjčce [číslo] dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této smlouvy smluvní podmínky obsažené na další straně smlouvy. V důsledku fúze sloučením se dne [datum] stala právním nástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO], společnost [právnická osoba] (dnes pod názvem [právnická osoba]), [IČO], sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], tj. právní předchůdce žalobkyně. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně (úvěrující společnost) schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na základě uvedené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalobkyně tvrdila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, sjednanou v čl. 1 podmínek smlouvy, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, kdy celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 450 Kč počínaje dnem [datum] a se splatností poslední splátky dne [datum]. Žalovaný na pohledávku vzniklou ze smlouvy za trvání smluvního vztahu dosud uhradil pouze 500 Kč, z toho na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 346,55 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek 153,45 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne [datum]. Pohledávka za žalovaným vzniklá z uvedené smlouvy poté byla, včetně příslušenství a se všemi právy s nimi spojenými, postoupena žalobkyni původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, což žalovanému bylo písemně oznámeno dopisem ze dne [datum]. Přitom ke dni postoupení činila celková výše pohledávky za žalovaným vzniklá z uvedené smlouvy částku 25 600 Kč, skládající se z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 753,45 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 846,55 Kč. Žalovaný byl před podáním žaloby k úhradě předmětné pohledávky ze strany žalobkyně vyzván, přesto dluh neuhradil. 2. Žalovaný, ač byl usnesením vyzván, aby se k podané žalobě vyjádřil, tak ve stanovené lhůtě neučinil. 3. Soud pak ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., když souhlas účastníků s tímto procesním postupem je ve spise doložen, vycházel přitom z obsahu spisu a listin, které ve věci předložila žalobkyně. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti („ [název]“) [číslo] ze dne [datum] a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], jakož i oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni ze dne [datum], soud vzal za prokázána tvrzení v žalobě uvedená ohledně uzavření smlouvy o úvěru a postoupení úvěrové pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný jako úvěrovaný a společnost [právnická osoba], jako úvěrující mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které uvedená společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr podle smlouvy uhradil toliko částku 500 Kč, jak to konečně tvrdí sama žalobkyně. Soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 1. 2011. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy. Podle tohoto ustanovení„ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. Po právní stránce posoudil soud věc podle uvedených ustanovení tak, že žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Ve veřejném zájmu bylo určeno poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Ty spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Předchůdkyně žalobkyně byla jako věřitel povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet uvedený peněžní produkt. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla předchůdkyně žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Předchůdkyně žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). 5. Ze zákaznické karty ke smlouvě s podpisem žalovaného ze dne [datum] plyne, že žalovaný vykazoval čistý příjem 26 000 Kč, ten byl dle karty doložen pracovní smlouvou a výplatními páskami, tyto doklady však soudu předloženy nebyly, jako měsíční výdaje žalovaného je uvedena částka 15 000 Kč (z toho 5 000 Kč na nájem a inkaso, 10 000 Kč na výdaje domácnosti, tj. telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení). Žalovaný v kartě uvedl, že v domácnosti má partnerku, dále, že má nájemní bydlení (je nájemník), nebyla předložena nájemní smlouva, nebyly zcela konkrétně zkoumány poměry žalovaného po stránce výdajové, resp. žádné doklady o zkoumání výdajových poměrů žalovaného žalobkyně nepředložila. 6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13). 7. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru nedostála řádně a důsledně své povinnosti odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když při uzavření smlouvy vycházela toliko z ne zcela ověřených tvrzení žalovaného bez toho, aby byla podložena dalšími podklady, a úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřila, resp. žalobkyně neprokázala, že by tak její právní předchůdkyně s náležitou péčí a řádně učinila. Proto je smlouva o úvěru od počátku neplatná (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru). Je třeba zdůraznit, že i žalobkyně, byť je nástupkyní v pozici věřitele ze spotřebitelského úvěru (když postoupením nabyla pohledávku z úvěru), musí být schopna při vymáhání postoupené pohledávky prokázat tvrzení o náležitém zkoumání úvěruschopnosti zcela konkr