16 C 155/2023-34 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 86 074,43 Kč, dále úroku v částce 11 371,24 Kč a úroku jdoucího ve výši zákonné sazby z částky 85 010,93 Kč od [datum] do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], se sídlem [adresa], [země], jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], odštěpného závodu [IČO], smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. [právnická osoba] [anonymizována tři slova], žalovanému platební kartu s úvěrovým rámcem ve výši 85 000 Kč, a žalovaný mohl čerpat peněžní prostředky až do maximálního úvěrového rámce ve výši 500 000 Kč. Žalovaný pak z tohoto úvěrového rámce čerpal celkem částku 246 799 Kč, přičemž čerpaný úvěr se zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 22,68 % ročně a včetně sjednaného pojištění bankovním převodem formou pravidelných měsíčních splátek s uvedením variabilního symbolu [číslo], se splatností 1. splátky ke dni [datum] a každé další splátky vždy do stejně číselně označeného dne následujícího měsíce, kdy minimální stanovená měsíční splátka pak měla představovat 5 % z čerpané výše úvěru, minimálně pak částku 500 Kč. Měsíční platba za pojištění, bylo-li sjednáno, pak byla ve výši 5,99 % z výše měsíční splátky úvěru. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný neplnil své povinnosti z uzavřené smlouvy řádně, ke dni podání žaloby zaplatil na tento svůj dluh původní věřitelce celkem částku 184 170,87 Kč a právní předchůdkyně žalobkyně proto využila svého smluvního práva a úvěr na základě odstoupení od úvěrové smlouvy [číslo] prohlásila ke dni [datum] za splatný. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení celkové částky 97 445,67 Kč, která se skládá z nesplacené jistiny v částce 85 010,93 Kč, dále nesplaceného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 8 893,59 Kč, nesplacených měsíčních poplatků za sjednané pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 1 877,65 Kč, nesplacených poplatků za odeslání písemných upomínek žalovanému v částce 600 Kč a dále částky 217 Kč jako vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání a částky 846,50 Kč jako sjednané smluvní pokuty z nesplacené jistiny pohledávky ve výši 85 010,93 Kč v sazbě 0,1 % denně za období od [datum] do [datum], přičemž tato pohledávka jí byla původní věřitelkou postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum], přičemž tato změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původní věřitelky. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní před podání žaloby vyzván upomínkou ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], dále z výpisu z účtu vztahujícího se k úvěru [číslo] dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne [datum] - oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba], a žalobkyní dne [datum], přílohy [číslo] k této smlouvě o postoupení pohledávek - seznamu postoupených pohledávek, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba], a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o úvěru, když společnost [právnická osoba], se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky vytištěné na rubu této smlouvy. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. V daném případě žalobkyně na výzvu z posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr uvedla, že tato schopnost byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], a to v interních i externí databázi třetích subjektů a dále pak v registru SOLUS, když dále v samotné žádosti o úvěr je uvedeno, že žalovaný v době uzavření smlouvy pobíral mzdu ve výši 20 000 Kč, přičemž výše měsíčních výdajů činila 1 000 Kč. Žalobkyně pak dovozuje, že při sjednané měsíční splátce úvěru ve výši 1 239 Kč tak činil disponibilní měsíční zůstatek žalovaného 17 761 Kč (20 000 Kč - 1 000 Kč) - 1 239 Kč = 17 761 Kč). Případná další dokumentace již nebyla právní předchůdkyní žalobkyně dohledána. Žalobkyně má za to, že v řízení dostatečně prokázala skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně aktivně ověřovala finanční situaci za účelem posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, o čemž svědčí skutečnost, úvěr byl žalovanému poskytnut. 10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně soud nesouhlasí. Předně žalobkyně tak ani na výzvu soudu ve svém doplňujícím vyjádřením neuvedla žádné skutečnosti, k jejichž doplnění byla vyzvána, kdy byla vyzvána k tomu, aby uvedla údaje nutné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tedy uvedla, jaké konkrétní příjmy měl žalovaný, co bylo jejich pramenem a jaké konkrétní výdaje žalovaný měl a v čem tyto výdaje spočívaly. Žalobkyně tak pouze tvrdila výsledek svého posouzení, že tedy žalovaný byl shledán způsobilým úvěr splácet, ale nikoliv to, co měla tvrdit primárně a co jediné je možné přezkoumat (koneckonců právě to jí ukládá právě zákon ve výše citovaných ustanoveních), tedy jaké byly výše příjmy a jaké byly výdaje žalovaného. Tyto skutečnosti žalobkyně tedy netvrdila vůbec (a to ani na příjmové straně). Tedy netvrdila, jak k tvrzenému výsledku dospěla, který je tak i v rovině tvrzení naprosto nepřezkoumatelný (čtenář z jejího vyjádření ze dne [datum] v žádném případě nemůže vytvořit vůbec žádný závěr o finanční situaci žalovaného v době poskytování úvěru). Její tvrzení jsou tak k otázce posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela inertní, naprosto bezobsažná, nehledě ji k tomu, že tvrzení žalobkyně o měsíčních výdajích žalovaného ve výši pouhých 1 000 Kč se zdají být sotva uvěřitelnými (právní předchůdkyně žalobkyně proto při takto nízkých deklarovaných výdajích měla zvláště pečlivě zkoumat situaci žalovaného, která odůvodňuje takto nízko uváděné výdaje žalovaného). 11. Za té situace proto žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost re