16 C 167/2022-39 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení celkem částky 21 197,20 Kč, dále zaplacení úroku v částce 14 539,27 Kč, zaplacení úroku z prodlení v částce 2 105,64 Kč a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 13 507,20 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaná uzavřela dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o úvěru [číslo] kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. společnost [právnická osoba] žalované částku 15 000 Kč, kterou žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy v místě svého bydliště, což stvrdila podpisem smlouvy. Dále žalobkyně v podaném návrhu uvedla, že žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 27 888 Kč, a to jednak půjčku ve výši 15 000 Kč a dále částku 12 888 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč pod ztrátou výhody splátek se splatností poslední splátky dne 8. 5. 2020. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná ke dni podání žaloby zaplatila pouze částku 2 999,99 Kč, která odpovídá jedné řádně uhrazené splátce. Žalobkyně se pak podanou žalobou domáhá zaplacení nároků vůči žalované vzniklých z této smlouvy, které sestávají z nesplacené jistiny v částce 13 507,20 Kč, dále nesplaceného smluvního úroku v částce 14 539,27 Kč, úroku z prodlení v částce 2 105,64 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 690 Kč a smluvní pokuty v částce 7 000 Kč, přičemž tato pohledávka jí byla původní věřitelkou postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž tato změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem původní věřitelky ze dne 11. 1. 2022. Žalovaná žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradila, ač k tomu byla žalobkyní před podání žaloby vyzvána upomínkou ze dne 2. 5. 2022. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], smluvních podmínek smlouvy o úvěru, dopisu společnosti [právnická osoba] žalované ze dne 11. 1. 2022 - oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společnosti [právnická osoba] a žalobkyní dne 22. 12. 2021, přílohy číslo 1 k této smlouvě o postoupení pohledávek - seznamu postoupených pohledávek, dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 2. 5. 2022 - výzvy před podáním žaloby spolu s poštovním podacím archem ze dne 4. 5. 2022, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaná v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřely smlouvu o úvěru, když společnost [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalované a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky vytištěné na rubu této smlouvy. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. V daném případě žalobkyně na výzvu soudu k posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr uvedla, že tato schopnost byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedla své údaje, číslo občanského průkazu, jakož i další údaje, dále pak požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje, zaměstnání a na základě této žádosti byla s odbornou péčí posuzována schopnost žalované splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmu a výši úvěru, původní věřitelka vyhodnotila žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru v takové výši, jaká jí byla poskytnuta, tedy 15 000 Kč. Dle údajů uvedených žalovanou jí měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků asi 3 500 Kč a v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaná byla v takové finanční situaci, která jí umožnila splácet i další závazky. Za té situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaná nebyla schopna dostát svým závazkům a nemohla splácet spotřebitelský úvěr. 10. Žalobkyně tak ani na výzvu soudu ve svém doplňujícím vyjádřením neuvedla žádné skutečnosti, k jejichž doplnění byla vyzvána, kdy byla vyzvána k tomu, aby uvedla údaje nutné k posouzení úvěruschopnosti žalované, tedy uvedla, jaké konkrétní příjmy měla žalovaná, co bylo jejich pramenem a jaké konkrétní výdaje žalovaná měla a v čem tyto výdaje spočívaly. Žalobkyně tak pouze tvrdila výsledek svého posouzení, ale nikoliv to, co měla tvrdit primárně a co jediné je možné přezkoumat (koneckonců právě to jí ukládá právě zákon ve výše citovaných ustanoveních), tedy jaké byly výše příjmy a jaké byly výdaje žalované. Tyto skutečnosti žalobkyně tedy netvrdila vůbec. Tedy netvrdila, jak k tvrzenému výsledku dospěla, který je tak i v rovině tvrzení naprosto nepřezkoumatelný. 11. Za té situace proto žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný