16 C 203/2022-30 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 10 283 Kč spolu s úrokem ve výši 0,5 % denně jdoucím z částky 7 000 Kč vyčísleným za období od 15. 1. 2021 do 15. 2. 2021 v částce 1 085 Kč, dále zaplacení smluvní pokuty v částce 3 283 Kč, a jakož i zaplacení zákonného úroku z prodlení, tj. ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 7 000 Kč od 16. 2. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] prostředky komunikace na dálku, na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla dne 15. 1. 2021 částku 7 000 Kč, a to převodem na účet číslo [bankovní účet], přičemž žalovaný se zavázala, že úvěr splatí jednorázově nejpozději do 15. 2. 2021. Žalovaný žalobkyni přes její výzvy dosud neuhradil ničeho, pro prodlení žalovaného žalobkyni vznikl též nárok na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 4 .4.3 smlouvy o úvěru, vedle toho se žalobkyně domáhá i zaplacení zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Již na základě tvrzení samotné žalobkyně je zřejmé, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč, tedy že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Přitom se již dle tvrzení žalobkyně obsažených v návrhu jedná svým charakterem o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 5. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že příjem uvedený žalovaným při posuzování úvěruschopnosti činil 36 000 Kč a souhrn jeho pravidelných měsíčních výdajů 6 777 Kč Tyto skutečnosti žalobkyně ověřila výpisem z účtu žalovaného za období měsíců listopad a prosinec 2020, z nichž vyplynul kreditní obrat, tedy součet příjmů, ve výši asi 34 000 Kč měsíčně. Výpisy předložila k důkazu. 9. Soud z těchto žalobkyní předložených výpisů dále vzal za prokázáno, že skutečně kreditní obrat na účtu žalovaného v měsíci listopadu roku 2020 činil 34 820 Kč, kreditní obrat v měsíci prosinci 2020 činil částku 36 120 Kč. Záporný (debetní) obrat na témže účtu činil v měsíci listopadu 2020 částku 32 089 Kč (z toho 32 000 Kč činil výběr na pokladně a 89 Kč byla cena za bankovní služby), v měsíci prosinci roku 2020 obrat na účtu činil 33 089 Kč (z toho 33 000 Kč výběr na pokladně a 89 Kč cena za služby). 10. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť je zřejmé, že nebylo ve finančních schopnostech žalovaného žalobkyni poskytnutý úvěr uhradit (žalovaný se dle tvrzení žalobkyně zavázal k tomu, že úvěr ve výši 7 000 Kč jí splatí jednorázově do jednoho měsíce po obdržení peněžních prostředků, respektive po uzavření smlouvy). Jestliže sama žalobkyně prokazuje, že disponibilní příjem žalovaného v té době činil 2 000 až 3 000 Kč, stěží mohl žalobkyni v dané lhůtě uhradit částku 7 000 Kč. Uzavřená smlouva je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat. 11. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum] žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, pak žalovaný je podle shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru právě tuto částku povinen žalobkyni vrátit. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí záko