16 C 218/2022-25 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 16 787,09 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím ve výši zákonné sazby z této částky od 5. 5. 2022 do zaplacení, dále zaplacení smluvní pokuty v částce 806,10 Kč, na kapitalizovaném úroku dále zaplacení částky 11 503,73 Kč, na kapitalizovaném úroku z prodlení zaplacení částky 1 217,90 Kč a konečně zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 690 Kč. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaná uzavřela dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru číslo [anonymizováno], kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. společnost [právnická osoba] žalované částku 20 000 Kč. Dále žalobkyně v podaném návrhu uvedla, že žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce částku 20 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 12 676,29 Kč a se smluvním úrokem z úvěru v částce 1 259,96 Kč. Žalovaná však sjednanou částku neuhradila řádně a včas a v důsledku toho jí vznikla povinnost zaplatit společnosti [právnická osoba] jednak smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze splatné, avšak nezaplacené splátky a jednak také povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním podle sazebníku. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení celkem částky 29 024,77 Kč sestávající z nesplacené jistiny v částce 16 787,09 Kč, dále smluvní pokuty v částce 806,10 Kč vyčíslené za období od 27. 4. 2021, tj. ode dne následujícího po splatnosti půjčky, do dne 26. 5. 2021 a dále zaplacení kapitalizovaného úroku v částce 11 503,73 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 1 117,98 Kč a neuhrazených nákladů za účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč, přičemž tato pohledávka za žalovanou byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, což bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 27. 6. 2022. Žalovaná tuto pohledávku žalobkyni dosud neuhradila, a to ani přes upomínku před podáním žaloby ze dne 3. 2. 2022. 2. Žalovaná ve svém vyjádření podané žalobě pouze požádala o možnost úhrady předmětné pohledávky ve splátkách (splátkový kalendář), k čemuž uvedla, že se dostala do špatné finanční situace díky dlouhodobé nemoci, která trvala skoro rok a v roce 2020 byla také rok na nemocenské. Nyní již pracuje, ale splatila minulý měsíc (pozn. říjen roku 2022) dvě exekuce. Navrhla splátku ve výši 1 500 Kč měsíčně. 3. K jednání nařízenému na den 11. ledna 2023 se účastnice nedostavily, přičemž zástupce žalobkyně neúčast svou a žalobkyně u jednání předem písemně omluvil. Soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy u úvěru číslo [anonymizováno] ze dne [datum], potvrzení o převodu částky 20 000 Kč na účet číslo [bankovní účet] dne 4. 5. 2020, dopisu společnosti [právnická osoba] žalované ze dne 27. 6. 2022 - oznámení o postoupení pohledávky spolu s připojeným poštovním podacím archem ze dne 29. 6. 2022, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společnosti [právnická osoba] a žalobkyní dne [datum], dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 2. 9. 2022 - výzvy před podáním žaloby spolu s poštovním podacím archem ze dne 5. 9. 2022, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, kdy ani žalovaná žádné z těchto tvrzení nikterak nerozporovala, přičemž z dalších žalobkyní předložených listin již svá skutková zjištění pro nadbytečnost nečinil. Soud proto na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, v dalším pro stručnost odkazuje. 5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaná v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřely smlouvu o úvěru, když společnost [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalované a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinili smluvní strany i smluvní podmínky vytištěné na rubu této smlouvy. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně. 6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně, a to společností [právnická osoba] před uzavřením smlouvy na základě žalovanou předložených listin – výpisu z běžného účtu a výplatní pásky, které žalobkyně zaslala soudu v příloze svého vyjádření s tím, že s ohledem na výši příjmu žalované a výši úvěru původní věřitelka vyhodnotila žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru v takové výši, jaká jí byla poskytnuta, tedy 20 000 Kč, kdy dle údajů uvedených žalovanou a s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 2 828 Kč a tak žalované měla i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru zůstat dostatečná finanční rezerva, kterou mohla volně disponovat a měla být tedy schopna úvěr splácet. Za té situace tak nebyl jediný důvod domnívat, že by žalovaná nebyla schopna dostát svým závazkům a nemohla splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Jak, respektive na podkladě jakých konkrétních faktů o příjmech a výdajích žalované ovšem k tomuto výsledku právní předchůdkyně žalobkyně dospěla, však žalobkyně ve svém vyjádření neuvedla. Tedy své procesní povinnosti nesplnila v tomto ohledu ani v rovině tvrzení. 10. Žalobkyně tak neuvedla žádná konkrétní fakta, ze kterých její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované (konkrétní výše příjmů a konkrétní výdaje žalované), přičemž se jedná o podstatné žalobní tvrzení ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., a tedy procesní povinnost žalobkyně, přičemž soud není povinen, a dokonce ani oprávněn tuto činnost žalobkyně nahrazovat, tedy sám z předložených listin extrahovat tvrzení, k nimž byla povinna sama žalobkyně. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že by bylo vyhověno zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschop