16 C 99/2022-41 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 21 231,90 Kč, dále úroku v částce 16 773,16 Kč, zaplacení úroku z prodlení v částce 523,04 Kč a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 18 661,83 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o úvěru [číslo] kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. společnost [právnická osoba] žalovanému částku 20 000 Kč, kterou žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy v místě svého bydliště, což stvrdil podpisem smlouvy. Dále žalobkyně v podaném návrhu uvedla, že žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce celkem částku 37 184 Kč, a to jednak jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč a dále částku 17 184 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku, a to ve 14 pravidelných v měsíčních splátkách po 2 656 Kč pod ztrátou výhody splátek se splatností poslední splátky dne 6. 2. 2021. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný ke dni podání žaloby zaplatil pouze částku 2 700 Kč, která odpovídá jedné řádně uhrazené splátce. Žalobkyně se pak podanou žalobou domáhá zaplacení nároků vůči žalovanému vzniklých z této smlouvy, které sestávají z nesplacené jistiny v částce 18 661,83 Kč, dále nesplaceného smluvního úroku v částce 16 773,16 Kč, úroku z prodlení v částce 523,04 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 256 Kč a smluvní pokuty v částce 2 314,07 Kč, přičemž tato pohledávka jí byla původní věřitelkou postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, přičemž tato změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původní věřitelky ze dne 5. 8. 2021. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní před podání žaloby vyzván upomínkou ze dne 18. 10. 2021. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], smluvních podmínek smlouvy o úvěru, dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne 5. 8. 2021 - oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společnosti [právnická osoba] a žalobkyní dne [datum], přílohy číslo 1 k této smlouvě o postoupení pohledávek - seznamu postoupených pohledávek, dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 18. 10. 2021 - výzvy před podáním žaloby spolu s poštovním podacím archem ze dne 20. 10. 2021, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uzavřeli smlouvu o úvěru, když společnost [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky vytištěné na rubu této smlouvy. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. V daném případě žalobkyně na výzvu k posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr uvedla, že tato schopnost byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, jakož i další údaje, dále pak požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje, zaměstnání a na základě této žádosti byla s odbornou péčí posuzována schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmu a výši úvěru, původní věřitelka vyhodnotila žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru v takové výši, jaká mu byla poskytnuta, tedy 20 000 Kč. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 5 471 Kč a v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaný byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 2 656 Kč. Žalovanému tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru, a dle jeho tvrzených údajů, měsíčně zůstat asi 2 815 Kč, kterými mohl volně disponovat. Za té situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaný nebyl schopen dostát svým závazkům a nemohl splácet spotřebitelský úvěr. 10. Žalobkyně tak ani na výzvu soudu ve svém doplňujícím vyjádřením neuvedla žádné skutečnosti, k jejichž doplnění byla vyzvána, kdy byla vyzvána k tomu, aby uvedla údaje nutné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tedy uvedla, jaké konkrétní příjmy měl žalovaný, co bylo jejich pramenem a jaké konkrétní výdaje žalovaný měl a v čem tyto výdaje spočívaly. Žalobkyně tak pouze tvrdila výsledek svého posouzení, ale nikoliv to, co měla tvrdit primárně a co jediné je možné přezkoumat (koneckonců právě to jí ukládá právě zákon ve výše citovaných ustanoveních), tedy jaké byly výše příjmy a jaké byly výdaje žalovaného. Tyto skutečnosti žalobkyně tedy netvrdila vůbec. Tedy netvrdila, jak k tvrzenému výsledku dospěla, který je tak i v rovině tvrzení naprosto nepřezkoumatelný (čtenář z jejího vyjádření ze dne 28. 6. 2022 v žádném případě nemůže rozpoznat, zdali opravdu žalovanému mohla měsíčně zůstat částka 2 815 Kč, neboť k tomuto výsledku neposkytla tvrzení o příjmu žalovaného a tvrzení o jeho výdajích). 11. Za té situace proto žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postave