16 C 159/2023-36 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 37 700 Kč spolu s úrokem v částce 6 378,67 Kč a dále s úrokem ve výši 22,08 % ročně jdoucím z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v částce 3 394,44 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 11,75 % jdoucího z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [obec a číslo], [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které tato společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. K tomu žalobkyně dále tvrdila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 22,08 % ročně sjednanou v čl. 1 Podmínek, které byly nedílnou součástí uzavřené smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč, kdy celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 750 Kč počínaje dnem [datum] se splatností poslední splátky dne [datum]. Žalovaný na pohledávku vzniklou ze smlouvy [číslo] za trvání smluvního vztahu do doby postoupení této pohledávky žalobkyni uhradil pouze částku 7 300 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že tato pohledávka za žalovaným vzniklá z uvedeného důvodu poté byla, včetně příslušenství a se všemi právy s nimi spojenými postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, což žalovanému bylo písemně oznámeno dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně se proto o žalovaném domáhá zaplacení celkové dlužné částky 37 700 Kč vzniklé z uvedeného důvodu, která sestává z dlužné jistiny v částce 25 000 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost v částce 4 366,70 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce 8 333,30 Kč. Žalovaný, ač byl před podáním žaloby ze strany žalobkyně ještě vyzván, jí již ničeho dalšího neuhradil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření smlouvy o úvěru, a postoupení pohledávky žalobkyni, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 60 týdenních splátkách po 750 Kč. Žalovaný na tento poskytnutý úvěr uhradil částku 7 300 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované pouze uvedla, že žalovaný v kartě zákazníka ze dne [datum] uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako gumař u zaměstnavatele [právnická osoba] a jeho měsíční příjem činí 20 000 Kč, což bylo ověřeno výplatními páskami žalovaného a jeho měsíční výdaje byly: výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši 2 500 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava) ve výši 5 000 Kč splátky úvěru/zápůjček ve výši 1 000 Kč, kdy všechny tyto výdaje byly ověřeny pouze na základě sdělení žalovaného. Celkové běžné měsíční výdaje žalovaného byly tedy ve výši 8 500 Kč a použitelný měsíční příjem žalovaného byl tedy 11 500 Kč a právní předchůdkyně žalobkyně jej vyhodnotila jako úvěruschopného, když proti němu nebyla vedena ani žádná exekuce nebo evidovány dluhy po splatnosti. 11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně soud nesouhlasí. Smyslem zákona o spotřebitelském úvěru, resp. Směrnice není jen mechanický sběr dat o žadateli, neboť ten má být základem pro následnou a mnohem důležitější činnost, která je smyslem celé úpravy. Tou je vyhodnocení situace žadatele, tedy posouzení jeho úvěruschopnosti. Dle názoru soudu toto právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla, anebo provedla nesprávně. Výdaje, které uvedl žalovaný (a opětovně soud zdůrazňuje že nejsou ani ničím podloženy, respektive prověřeny) se jeví soudu jako nepřiměřeně nízké. Například výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) žalovaný uvedl pouze ve výši 2 500 Kč, kdy soudu se zdá tato částka nebývale nízká, než aby pokrývala jak nájem, tak spotřebu energií. Stejně tak pokud žalovaný uvedl osobní výdaje (telefon, dílo, léky, doprava, oblečení) ve výši 5 000 Kč měsíčně, pak už jenom s ohledem na fakt, že v té době bydlel v [obec] a zaměstnán byl v [obec] ([právnická osoba]) a při dopravní obslužnosti obou těchto míst je zřejmé, že s největší pravděpodobností do práce dojížděl osobním automobilem. Pak ovšem jen náklady na dopravu do zaměstnání by u něj téměř konzumovaly celou částku 5 000 Kč (paradoxně by situace byla ještě horší, tedy jeho náklady na dopravu do zaměstnání by byly ještě větší, kdyby k tomu používal veřejnou hromadnou dopravu). Tedy za té situace právní předchůdkyně žalobkyně měla zejména výdajové stránce žalovaného věnovat mnohem větší pozornost a skutečné výdaje žalovaného si nechat od něj prokázat. Tedy naprosto rezignovala na celý proces posouzení a vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, což je jediný smysl směrnice (k čemu jinému by pak totiž byla dobrá, nebo jaký by měla jiný smysl?). 12. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když neposoudila zejména výdajovou stránku žalovaného a tudíž obě uzavřené smlouvy jsou neplatné. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužn