16 C 41/2024-30 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 125 612,40 Kč spolu s úrokem v částce 21 508,93 Kč a dále s úrokem ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 122 412,40 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 4 181,35 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 125 612,40 Kč od , datum, do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný se žalobkyní uzavřel dne , datum, smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru číslo , hodnota, , jejíž nedílnou součástí jsou i úvěrové podmínky, na základě které žalovanému žalobkyně poskytla celkem částku 125 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,78 % z výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 125 000 Kč, splatných vždy k 20. dni v kalendářním měsíci s tím, že první splátka se stala splatnou k 20. dni kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání a tedy poskytnutí revolvingového úvěru, kdy v jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného revolvingového úvěru a pravidelné poplatky, případně nepravidelné poplatky, jako například poplatek za výběr z automatu, za blokaci karty apod. a smluvní sankce. Žalovaný však svou povinnost z uzavřené smlouvy porušil, když na poskytnutý úvěr uhradil pouze částku 27 824 Kč, žalobkyně proto využila svého oprávnění sjednaného v odst. 6.1. úvěrových podmínek a zesplatnila úvěr ke dni , datum, a žalovaného vyzvala dopisem ze dne , datum, ke splacení celého úvěru. Podanou žalobou se proto domáhá po žalovaném zaplacení částky 125 612,40 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny v částce 122 412,40 Kč, nákladů na vymáhání v částce 1 200 Kč a smluvních pokut v částce 2 000 Kč, jakož i zaplacení úroku a úroku z prodlení. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní vyzván ještě předžalobní výzvou.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Přitom z úvěrové smlouvy číslo , hodnota, ze dne , datum, a výpisu čerpání, splátek a úhrad vztahujícího se ke smlouvě číslo , hodnota, , vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření úvěrové smlouvy a o poskytnutí úvěru žalovanému, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr, na základě kterého žalovaný na tento úvěr čerpal celkem částku 125 000 Kč a který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých měsíčních splátkách ve výši 2,78 % z výše sjednaného úvěrového rámce (tj. 3 475 Kč).6. V posuzované věci pak soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak plyne z charakteru uzavřené smlouvy. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného tvrdila, že ke svojí zákonné povinnosti prověřování bonity spotřebitele přistupuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, kdy tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných, jako například věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení a podobně, kdy pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Pro předcházení předlužení klienta zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky, v rámci něhož je ověřována schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. K tomu dále uvedla, že zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti, a vyvstává-li navzdory takto podrobnému přezkumu pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující subjekt k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání a podobně. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v úvěrových registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR přičemž nebyl nalezen žádný závazek po splatnosti. Žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl jako svůj hlavní zdroj příjmu podnikání. Žalobkyně si vyžádala od žalovaného výpis z bankovního účtu – přehled pohybů na účtu za období od , datum, do , datum, , ze kterého je vidno, že na bankovní účet žalovaného byly v nepravidelných intervalech připisovány či vkládány částky různého finančního obnosu, definovatelné jako příjem z podnikatelské činnosti. Na základě uvedených zjištění a tedy s ohledem na výši úvěru a výši měsíčních splátek žalobkyně shledala žalovaného schopným splácet předmětný úvěr.11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně předně ani na výzvu soudu netvrdila konkrétní výdaje žalovaného, kdy pouze vycházela z výpočtu založeného na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a ministerstvem práce a sociálních věcí. Z tohoto statistického posouzení žadatele o úvěr ovšem nelze vycházet, ale vždy nutno vycházet z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Stejně tak nahlíženo stejnou logikou mohla i na příjmové stránce vycházet pouze ze statistických údajů o průměrném měsíčním výdělku občanů v České republice, neboť je to totéž. Pak by ovšem každý žadatel o spotřebitelský úvěr nutně musel být vyhodnocen jako úvěruscho