7 C 149/2023-49 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 950 Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem 25,26 % ročně shora ve výroku specifikovanými s odůvodněním, že mezi předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na částku 35 000 Kč, kterou měl splatit do 14. 1. 2021 včetně částky 14 000 Kč zahrnující kapitalizovaný úrok za půjčené peněžní prostředky 7 000 Kč, odměnu za administrativní činnost 7 000 Kč, poplatek za hotovostní splácení 14 000 Kč. Dluh měl žalovaný splácet ve 60týdenních splátkách po 1 050 Kč. Ke dni podpisu smlouvy o postoupení pohledávek mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní 23. 3. 2023 činil dluh 33 950 Kč sestávající z dlužné jistiny 26 405,46 Kč a dlužného poplatku 7 544,54 Kč. Žalovaný celkem zaplatil žalobkyni ve splátkách do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni , datum, částku 30 450 Kč. Žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávek dne , datum, . Na předžalobní výzvu ze dne , datum, žalovaný nereagoval.2. Žalovanému byla doručena žaloba včetně výzvy dle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a předvolání k jednání soudu postupem dle § 49 o. s. ř.3. Soud dále pokračoval v řízení dle § 101 odst. 2 a 3 o. s. ř. a jednal v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání soudu omluvila a žalovaný zůstal nekontaktní, a rozhodl věc na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů.4. Soud zjistil, že se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 33 950 Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem 25,26 % ročně shora ve výroku specifikovanými s odůvodněním, že mezi předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na částku 35 000 Kč, kterou měl splatit do 14. 1. 2021 včetně částky 14 000 Kč zahrnující kapitalizovaný úrok za půjčené peněžní prostředky 7 000 Kč, odměnu za administrativní činnost 7 000 Kč, poplatek za hotovostní splácení 14 000 Kč. Dluh měl žalovaný splácet ve 60týdenních splátkách po 1 050 Kč. Ke dni podpisu smlouvy o postoupení pohledávek mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní 23. 3. 2023 činil dluh 33 950 Kč sestávající z dlužné jistiny 26 405,46 Kč a dlužného poplatku 7 544,54 Kč. Žalovaný celkem zaplatil žalobkyni ve splátkách do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni 23. 3. 2023 částku 30 450 Kč. Žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávek dne , datum, . Na předžalobní výzvu ze dne , datum, žalovaný nereagoval. (Prokázáno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, s potvrzením o vyplacení hotovosti žalovanému hotovostně, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, a předžalobní výzvy ze dne , datum, , přehledu – bilance splácení spotřebitelského úvěru k datu , datum, ).5. Po právní stránce posoudil soud věc tak, že žalovaný uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), předchůdce žalobkyně vůči němu vystupoval v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Ve veřejném zájmu bylo určeno poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností.6. Žalobkyně, resp. její předchůdce jako nebankovní poskytovatel peněžních produktů byl jako věřitel povinen posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet uvedený peněžní produkt. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo namístě vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měl spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Neúčastí u jednání soudu se žalobkyně připravila o možnost být poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. ohledně doplnění informací k prověření bonity žalovaného, aby žalobkyně patřičně reagovala na poučení dané jí soudem. Soud tak měl k dispozici toliko kartu klienta k uvedené smlouvě, žádné další listiny ke zjištění a posouzení úvěruschopnosti žalovaného neměl.7. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr , právnická osoba, , z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti , jméno FO, a další, C-449/13).8. Po provedeném dokazování bylo prokázáno, že ačkoliv se žalovaný nevzpěčoval údajům ohledně uzavření předmětné smlouvy, tak žalobkyně tyto údaje řádně neprověřila a ani žalovaného nevyzvala k jejich prokázání. Z tvrzení žalobkyně a z listinných důkazů, které soudu předložila, přitom nevyplývá, že by se předchůdkyně žalobkyně jakkoli před podpisem smlouvy zabývala prověřením údajů uváděných žalovaným, soudu sice předložila kartu klienta k smlouvě ze dne , datum, , ze které bylo lze dovodit údaje zájemce o úvěr, že je zaměstnán na HPP od , datum, s příjmem , částka, měsíčně, ostatní jeho příjmy nejsou a celkový příjem domácnosti činí 25 302 Kč s odhadovanými výdaji žadatele o úvěr , částka, měsíčně (v tom zahrnut nájem , částka, , osobní výdaje , částka, , vyživovací povinnost , částka, ). Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím zápůjčky nedostála své povinnosti odborné péče, když při uzavření smlouvy vycházela toliko z neověřených tvrzení žalovaného bez toho, aby byla podložena dalšími podklady, a úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřila. Proto je smlouva o spotřebitelském úvěru od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.).9. Vzhledem k výše uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z., žalovaný získal od žalobkyně finanční prostředky bez právního důvodu ve výši 35 000 Kč, protože žalovaný dosud zaplatil žalobkyni celkem 30 450 Kč, jak vyplývá z přehledu splátek žalovaného k uvedené smlouvě, dovodil soud, že na jistinu 35 000 Kč bylo žalovaným zaplaceno 30 450 Kč, a proto zbývá na ni doplatit 4 550 Kč. Soudu nezbylo než žalobu zamítnout v rozsahu shora v odst. I uvedeném, když nárok žalobkyně na zaplacení finančních prostředků nad rámec bezdůvodného obohacení soud neuznal a žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou.10. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Z rozhodnutí o meritu věci je zřejmé, že žalobkyně byla převážně neúspěšná v tomto sporu a žalovanému prokazatelně náklady s tímto řízením nevznikly.