16 C 230/2025-68 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 15 000 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % ročně jdoucím z této částky od 14. 5. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím rovněž z této částky od 15. 7. 2018 do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaná uzavřela dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. společnost , právnická osoba, . žalované částku 15 000 Kč, kterou žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy, což stvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná však svůj závazek z uzavřené smlouvy vrátit poskytnuté úvěrové prostředky nesplnila a žalobkyně se proto domáhá zaplacení této pohledávky včetně úrokového příslušenství s tím, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla tato pohledávka původní věřitelkou společností , právnická osoba, postoupena společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, a tato společnost následně pohledávku postoupila žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , kdy oznámení o jednotlivých postoupení bylo žalované zasláno. Žalovaná však žalobkyni ničeho neuhradila ani přes předžalobní výzvu ze dne 2. 11. 2023.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , smluvních podmínek smlouvy o úvěru, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a společností , právnická osoba, ze dne , datum, a ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a z příloh k těmto smlouvám o postoupení pohledávek - seznamu postoupených pohledávek, dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 26. 2. 2020 a ze dne 1. 11. 2023 - výzvy před podáním žaloby spolu s poštovním podacím lístkem ze dne 26. 2. 2020, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje.5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, . a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), když společnost , právnická osoba, . se zavázala na základě této smlouvy poskytnout žalované a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a další služby a dohodnutý úrok. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. V daném případě žalobkyně na výzvu soudu k posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací vyžádaných a získaných od žalované a z uvedených informací právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že výše měsíčního čistého příjmu žalované, při zohlednění životního minima žalované (a s ní společně posuzovaných osob) a jejích měsíčních závazků, dostačoval pro splácení úvěru v souladu se smlouvou. Právní předchůdkyně žalobkyně také prověřila žalovanou lustrací ve svém interním systému, v insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a Centrální evidenci exekucí. Na základě uvedených postupů dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.10. Žalobkyně tedy ani na výzvu soudu neuvedla žádná konkrétní fakta o situaci žalované, z nichž vycházela právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování její úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy úvěru, a to ani na příjmové, ani na výdajové stránce. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-12/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní