16 C 251/2025-27 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou ze dne 2. října 2025 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení celkem částky 23 414,69 Kč spolu s úrokem v částce 2 236,60 Kč a dále úrokem ve výši 21,9 % ročně jdoucím z částky 23 014,65 Kč od 15. 5. 2025 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 36,04 Kč a dále úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucím z částky 23 014,69 Kč od 15. 5. 2025 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o nákupu na splátky číslo , Anonymizováno, , kdy se jedná o smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž nedílnou součástí smlouvy jsou Podmínky smlouvy o nákupu na splátky a Ceník žalobkyně, které byly před podpisem smlouvy žalované poskytnuty spolu se splátkovým kalendářem a standardními informacemi o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně před uzavřením smlouvy ve smyslu ustanovení § 84 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zkoumala úvěruschopnost žalované, kdy porovnávala příjmy a závazky klienta (žalované), příjmy i finanční závazky žalovaná deklarovala v žádosti o úvěr a závazky žalobkyně dále ověřovala v bankovním a nebankovním registru klientských informací, kdy žalobkyně dále ověřila, že žalovaná nemá závazky po splatnosti v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí, v rejstříku SOLUS a v interní databázi žalobkyně a tímto způsobem žalobkyně ověřila, že příjmy žalované jsou ve výši postačující na krytí jejích výdajů a závazků. Na základě smlouvy o úvěru byl proto žalované poskytnut úvěr ve výši 23 990 Kč, a to za účelem koupě sjednaného zboží u prodejce , právnická osoba, . a žalovaná vyčerpala úvěr ve výši 23 999 Kč zaplacením ceny zboží prodejci. Žalobkyně se žalovanou sjednaly úrokovou sazbu úvěru ve výši 21,9 % ročně. Žalovaná přitom byla povinna vyčerpaný úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách dle dohodnutého splátkového kalendáře. Žalovaná však řádně poskytnutý úvěr i přes upomínku žalobkyně řádně nesplácela, přičemž v upomínce byla upozorněna, že pokud nebude dluh uhrazen do 30 dnů, má žalobkyně právo odstoupit od smlouvy a zesplatnit celý úvěr, a to podle bodu 9. smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaná ani po této předchozí výzvě dlužnou částku neuhradila a dále úvěr nesplácela, odstoupila žalobkyně od smlouvy a zesplatnila úvěr ke dni 14. 5. 2025, o čemž byla žalovaná informována dopisem a vyzvána k okamžité úhradě dluhu. Přitom ke dni 14. 5. 2025 žalobkyně zkapitalizovala smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení a celková pohledávka činila k datu 14. 5. 2025 celkem částku 25 687,33 Kč, která je tvořena nesplacenou jistinou ve výši 23 014,69 Kč, dále dlužnými poplatky ve výši 400 Kč, kapitalizovaný smluvním úrokem vyčísleným do 14. 5. 2025 ve výši 2 236,60 Kč a kapitalizovaným úrokem z prodlení do 14. 5. 2025 ve výši 36,04 Kč. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení této částky s tím, že požaduje i zaplacení úroku a úroku z prodlení jdoucího z dlužné částky jistiny až do zaplacení, neboť žalovaná jí dosud na tento její nárok ničeho nezaplatila, a to ani přes předžalobní výzvu zaslanou jí dne 10. 9. 2025 zástupcem žalobkyně.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. V daném případě je v řízení přítomen tzv. cizí prvek, neboť žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na území , Anonymizováno, . Soud se proto předně zabýval otázkou pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí ve věci závazkového vztahu, založeného mezi žalobkyní a žalovanou smlouvou o úvěru. Předmětem řízení je nárok na zaplacení peněžité částky na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřenou bankou se sídlem v , Anonymizováno, , a žalovanou, fyzickou osobou s bydlištěm na území České republiky. Vzhledem k tomu, že oba účastníci mají bydliště, resp. sídlo v členských státech Evropské unie, je třeba otázku mezinárodní pravomoci posoudit podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis). Žalovaná uzavřela smlouvu jako spotřebitelka, tj. mimo rámec své podnikatelské činnosti, zatímco žalobkyně vystupovala jako podnikatel. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem prostřednictvím zprostředkovatele působícího v České republice a žalobkyně vykonávala, resp. směřovala svou podnikatelskou činnost na území České republiky, a to prostřednictvím svého odštěpného závodu. Žalovaná má obvyklé bydliště v České republice, výlučná a kogentní příslušnost soudů České republiky je tak bez ohledu na státní příslušnost žalované dána podle článku 17 a 18 uvedeného Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), a pro řízení se použije zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění. Soud se také zabýval otázkou, jakým hmotným právem se příslušný závazkový vztah řídí. Podle čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I) smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud: a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo b) se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti. (odst. 2.) Bez ohledu na odstavec 1 si mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila. Vycházeje z této úpravy soud dospěl k závěru, že je na místě aplikovat v této věci české hmotné právo, v daném případě předpisy občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a dále zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť strany ve smlouvě sjednaly, že smlouva se řídí právním řádem České republiky, tedy právem státu, v němž má žalovaná své obvyklé bydliště, a to jak na základě platné volby práva dle čl. 3 nařízení Řím I, tak i v souladu s ochrannými ustanoveními čl. 6 téhož nařízení. Na základě toho pak dospěl k dalším následujícím závěrům.4. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.5. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to Smlouvy o nákupu na splátky č. , Anonymizováno, ze dne , datum, , dále z výpisu z bankovního účtu žalobkyně číslo , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, . prokazujícího provedení platby dne , datum, v částce 23 990 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, soud vzal za prokázáno tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy o úvěru se žalovanou a o poskytnutí částky 23 990 Kč jako sjednaného úvěru žalobkyní žalované.6. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 23 999 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky v pravidelných ve 24 měsíčních splátkách, žalovaná však dohodnuté splátky řádně neplatila. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a vyzvala žalovanou k zaplacení celého zbývajícího dluhu.7. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, po