26 C 110/2026-35 – Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 24 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 24 000 Kč od 31. 1. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 29. 10. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9 000 Kč. Z uvedené částky žalovaný vrátil žalobkyni pouze 8 000 Kč. Žalobkyně v návrhu tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a že žalovaný své smluvní povinnosti řádně a včas nesplnil, v důsledku čehož se stal celý dluh splatným.2. Žalovaný nárok uplatněný žalobou neuznal. U jednání, ke kterému se dostavil pouze žalovaný a žalobkyně se z něj omluvila, uvedl, že od žalobkyně skutečně obdržel finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a že dne 26. 11. 2024 uhradil žalobkyni částku 8 000 Kč. Namítal však, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala jeho osobní, majetkové a příjmové poměry a neověřovala jeho schopnost úvěr splácet. Uvedl, že se v době uzavření smlouvy nacházel v nepříznivé finanční situaci a finanční prostředky potřeboval na opravu motorového vozidla. Navrhoval proto, aby byl případně zavázán toliko k vrácení rozdílu mezi poskytnutou částkou a již uhrazeným plněním.3. Soud provedl dokazování smlouvou o zápůjčce ze dne , datum, včetně všeobecných obchodních podmínek, výpisem z účtu žalobkyně a z účtu žalovaného, oznámením o zesplatnění úvěru, výzvami k úhradě, předžalobní výzvou a dalšími listinami založenými ve spise. Z provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč a že žalovaný dne 26. 11. 2024 uhradil žalobkyni částku 8 000 Kč. Mezi účastníky tak nebylo sporu o tom, že žalovaný finanční prostředky od žalobkyně převzal ani o tom, že část poskytnutého plnění žalobkyni vrátil.4. Vzhledem k procesní obraně žalovaného považoval soud za rozhodující posoudit, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy skutečně splnila povinnost stanovenou v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tedy zda před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného.5. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných, spolehlivých, přiměřených a aktuálních informací o jeho příjmech, výdajích a dalších okolnostech rozhodných pro schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Důkazní břemeno o splnění této povinnosti nese věřitel.6. Žalobkyně v návrhu tvrdila, že před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného posoudila, avšak k prokázání tohoto tvrzení neoznačila ani nepředložila žádný důkaz. Ze spisového materiálu není zřejmé, jaké konkrétní údaje o příjmech, výdajích, majetkových poměrech či stávajících závazcích žalovaného zjišťovala, jaké podklady měla při posuzování jeho úvěruschopnosti k dispozici ani jakým způsobem tyto informace vyhodnotila. Žalobkyně tak neprokázala, že při poskytování spotřebitelského úvěru postupovala způsobem vyžadovaným § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.7. Soud přitom nepřehlédl, že žalovaný svou obranu vystavěl právě na tvrzení, že žalobkyně jeho schopnost úvěr splácet řádně neprověřovala, a namítal, že se v době uzavření smlouvy nacházel v nepříznivé finanční situaci a finanční prostředky potřeboval na opravu motorového vozidla. Za této procesní situace bylo posouzení splnění povinnosti žalobkyně dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru pro rozhodnutí ve věci stěžejní.8. Žalobkyně se přes řádné a včasné předvolání k jednání nedostavila, svoji neúčast omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Tím se sama zbavila možnosti reagovat na procesní obranu žalovaného, doplnit svá skutková tvrzení, označit další důkazy či odstranit nedostatky své důkazní aktivity. Pokud své tvrzení o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného žádným způsobem neprokázala, nese procesní odpovědnost za neunesení důkazního břemene výlučně ona.9. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný po uzavření smlouvy uhradil žalobkyni dne , datum, částku 8 000 Kč. Tato skutečnost sama o sobě nevypovídá o tom, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy dostála své zákonné povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a nemá proto vliv na právní závěr soudu o neunesení důkazního břemene žalobkyní.10. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně splnění povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se v řízení dovolal následků porušení této zákonné povinnosti, a soud proto věc posoudil podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.11. Za této situace nebylo možno nárok žalobkyně posuzovat jako nárok ze smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť žalobkyně neprokázala splnění zákonných podmínek požadovaných právní úpravou spotřebitelských úvěrů. Právní vztah účastníků bylo proto nutno posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.12. Podle § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, vydá ochuzenému, oč se obohatil. Důsledkem aplikace § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, že žalobkyni nevznikl nárok na sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ani na další smluvní plnění odvozená od uzavřené smlouvy. Žalobkyně má právo pouze na vydání toho, co žalovanému skutečně poskytla.13. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, zatímco žalovaný žalobkyni již zaplatil částku 8 000 Kč. Žalovaný je proto povinen vydat žalobkyni pouze dosud nevrácenou část získaného majetkového prospěchu ve výši 7 000 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl a ve zbývající části, tj. co do částky 17 000 Kč, soud žalobu zamítl, neboť žalobkyni nevznikl nárok na sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ani na další plnění odvozená od smlouvy.14. Soud zamítl žalobu rovněž v části požadovaného zákonného úroku z prodlení. Jestliže soud věc posoudil podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nemá žalobkyně nárok na sjednané úroky, poplatky ani na zákonný úrok z prodlení odvozený od původně sjednané splatnosti spotřebitelského úvěru. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální právní úpravu vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení a současně zvláštním způsobem upravuje i splatnost povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Teprve nesplní-li tuto povinnost ve stanovené době, může se dostat do prodlení a teprve od tohoto okamžiku může poskytovateli vzniknout nárok na zákonný úrok z prodlení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dovodil, že výzva poskytovatele k vrácení nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy sama o sobě prodlení spotřebitele nezakládá. Žalobkyně se proto nemůže úspěšně domáhat zákonného úroku z prodlení od 31. 1. 2025, a soud z tohoto důvodu žalobu i v této části zamítl.15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný měl ve věci převážný úspěch, náhradu nákladů řízení však nepožadoval a ze spisu nevyplývá, že by mu účelně vynaložené náklady řízení vznikly. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznal.