140 C 33/2021-54 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 20. 10. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 31 187 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 10 904,96 Kč a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,9 % ročně z částky 25 000 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne 118 022 Kč. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v 48 měsíčních splátkách ve výši 2 118 Kč spolu s úrokem ve výši 95,9 % ročně, počínaje od dubna 2020. Žalovaný smlouvu podepsal dne 12. 3. 2020. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňuících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.) a bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel, došlo k automatickému zesplatnění úvěru ke dni 21. 6. 2020 a dosud nesplacená jistina a nezaplacené úroky z úvěru se staly součástí nové jistiny ve výši 30 980,96 Kč. V bodě 6.5. smlouvy byla sjednána v případě nezaplacení nové jistiny úvěru v den zesplatnění úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny, a proto žalobkyně požaduje po žalovaném i zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 904,96 Kč, kterou žalobkyně vyčíslila za dobu od 1. 11. 2020 do data vyhotovení žaloby. Dle bodu 2.2. smlouvy žalobkyně požaduje i zaplacení úroku ve výši 95,9 % ročně z původní jistiny úvěru ve výši 25 000 Kč od 23. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 022 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 12. 3. 2020 žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč, když žádost byla současně návrhem na uzavření smlouvy. Žalovaný byl ve smlouvě označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, adresou bydliště, dále zde bylo uvedeno jeho telefonní číslo, email a číslo účtu. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky běžícími od poskytnutí peněžních prostředků v 48 splátkách ve výši 2 118 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 95,9 % ročně (zjištěno ze Smlouvy o úvěru [číslo]). Žalobkyně oznámila žalovanému akceptaci úvěrové smlouvy dopisem ze dne 16. 3. 2020, který byl doručen žalovanému na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě (zjištěno z Oznámení o schválení úvěru včetně dodejky). Současně s podpisem smlouvy byly žalovanému poskytnuty základní informace týkající se předmětného spotřebitelského úvěru (zjištěno z Předsmluvního formuláře). Z listiny Hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný je zaměstnaný s čistým měsíčním příjmem 36 500 Kč. Na výdaje byla započtena částka životní minima ve výši 3 410 Kč a na bydlení částka 1 200 Kč, tj. celkové výdaje 4 61 Kč. Dále byla připočtena rezerva 1 000 Kč. V doplňujících údajích byla uvedena adresa zaměstnavatele, informace o rodinném stavu žalovaného, dosaženém vzdělání a formě bydlení (jiné). Z předložené Pracovní smlouvy soud zjistil, že pracovní poměr žalovaného byl sjednán na dobu určitou do 30. 6. 2019. Dle č. 4 této smlouvy pak výši mzdy určí zaměstnavatel ve mzdovém výměru. Mzdový výměr nebyl součástí smlouvy a ani nebyl samostatně doložen. Pracovní poměr by následně prodloužen do 30. 6. 2020 (zjištěno z Dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 20. 6. 2019). Pracovní poměr byl původně sjednán v rozsahu 40 hod. týdně (zjištěno z Informace o obsahu pracovního poměru) a od 1. 10. 2019 byla pracovní doba zkrácena v na 75 % (zjištěno z Dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 20. 9. 2020). K datu 12. 3. 2020 11:28:00 nebyly uvedeny k výsledku hledání podle rodného čísla žalovaného v registru SOLUS žádné informace (zjištěno z Výpisu záznamů z registru SOLUS). Z předložené listiny Ověření v registru NRKI soud zjistil, že žalovanému bylo přiděleno skóre 404, tj. kategorie II., vyšší body do interního Score Card, menší riziko, lepší segment klientů. Dne 13. 3. 2020 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho běžný účet částku 25 000 Kč (zjištěno z Dokladu o vyplacení úvěru). Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho (zjištěno z Karty klienta ze dne 18. 10. 2021). Výzvou k zaplacení ze dne 17. 6. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné 1., 2. a 3. splátky, Výzvou k zaplacení ze dne 18. 6. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného opětovně k zaplacení dlužné 1., 2. a 3. splátky a dopisem ze dne 21. 6. 2020 oznámila žalovanému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru [číslo] vyzvala jej k uhrazení částky 31 187 Kč (zjištěno z Oznámení). U žádné z těchto listin nebylo prokázáno odeslání a ani doručení žalovanému. Dne 29. 9. 2021 žalobkyně odeslala žalovanému na adresu bydliště uvedenou ve smlouvě předžalobní výzvu, jíž žalovaného vyzvala k okamžité úhradě částek uplatněných v žalobě (zjištěno z Předžalobní výzvy ve spojení s Podacím archem). Z výpisu ze seznamu subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobkyně od 11. 5. 2018 má povolení ČNB k činnosti podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Soud z důvodu nadbytečnosti nečinil žádná skutková zjištění z listin Přihláška do pojištění, Prohlášení klienta/Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, Informační dokument o pojistném produktu a Informace o pojištění. 4. Po právní stránce soud zhodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 5. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 6. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (