40 C 144/2021-21 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 649,59 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 477,80 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 596,06 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 078,03 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a úrokem ve výši 29 % ročně z částky 9 078,03 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], uzavřela dne 10. 5. 2017 s žalovaným Smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce obsažené na zadní straně smlouvy. Před uzavřením smlouvy poskytovatel zápůjčky s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného zápůjčku splácet. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 8 917 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 789 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 2 720 Kč a částky za administrativní činnost ve výši 4 408 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena dne 4. 7. 2018. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Poslední splátku uhradil dne 19. 6. 2017. Právní předchůdce žalobkyně provedl vyčíslení ke dni 22. 10. 2017 a dlužná jistina činila 9 078,03 Kč a dlužný poplatek 6 571,56 Kč. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 1 590 Kč. Pohledávka z výše uvedené smlouvy se všemi právy s ní spojenými byla postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 24. 6. 2019. Ke dni postoupení činila pohledávka bez příslušenství 23 349,59 Kč. Příslušenstvím pohledávky je smluvní úrok ve výši 29 % ročně a úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny pohledávky. Žalobkyně úroky do dne postoupení pohledávky kapitalizovala. Před podáním žaloby byla právním zástupcem žalobkyně žalovanému zaslána předžalobní výzva. Žalovaný dlužnou částku doposud neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K ústnímu jednání dne 23. 7. 2021 se nedostavil žádný z účastníků, ačkoli byli oba řádně a včas předvoláni. Žalobkyně svou neúčast u jednání omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o.s.ř.“), v nepřítomnosti účastníků. 4. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 10. 5. 2017 žalovaný požádal společnost [právnická osoba] o zápůjčku ve výši 24 000 Kč. V žádosti uvedl, že bydlí v nájmu, je ženatý, zaměstnaný na plný úvazek s příjmem 15 231 Kč měsíčně. Jeho odhadované měsíční výdaje činí 7 500 Kč. Současně s žádostí měly být ověřeny tyto dokumenty: pracovní smlouva a tři výplatní pásky z 1, 2 a [číslo] (zjištěno ze Zákaznické karty). Téhož dne uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba] Smlouvu o zápůjčce. Žalovaný byl ve smlouvě označen jménem a příjmením, rodným číslem, adresou svého bydliště. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil převzetí jistiny v hotovosti a zavázal se uhradit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč, tj. celkem 18 917 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 316 Kč a poslední splátku ve výši 273 Kč, přičemž první splátka byla splatná 7. den od data uzavření smlouvy a každá následující splátka po předposlední vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období (zjištěno ze Smlouvy o zápůjčce). Z Tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný uhradil částku v celkové výši 1 590 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 včetně příslušné strany 154 Seznamu postoupených pohledávek). Dopisem ze dne 20. 1. 2020 oznámil [právnická osoba] žalovanému postoupení pohledávky. Dopis byl odeslán žalovanému na adresu výběru uvedenou v zákaznické kartě právním zástupcem žalobkyně dne 17. 7. 2019 (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávek ve spojení s Podacím lístkem ze dne 14. 2. 2020 a Sledováním zásilky). Dne 13. 3. 2020 odeslala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce na adresu výběru uvedenou v zákaznické kartě předžalobní výzvu, v níž žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky 22 171,26 Kč nejpozději do 19. 3. 2020 (zjištěno z Výzvy k plnění ve spojení s Podacím lístkem ze dne 13. 3. 2020 a Sledováním zásilky). U žádné z obou uvedených listin nebylo prokázáno doručení do dispozice žalovaného, neboť zásilky nejsou v evidenci. Žalobkyně je obchodní společností zapsanou v Obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [číslo] s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (zjištěno z Výpisu z OR žalobkyně). 5. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovaným byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby. 6. Po právní stránce soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na uzavřenou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale zákon o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 7. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 8. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 [číslo]“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraz