30 C 161/2022-18 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou okresnímu soudu dne 20. 5. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 752,89 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tak, že dne 21. 11. 2018 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], v písemné formě Smlouvu o úvěru [číslo] jejíž přílohu [číslo] tvořil Předpis splátek pro žalovaným zvolenou variantu úvěru. Na základě uzavřené smlouvy žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 20 000 Kč, kterou převzal v místě svého bydliště, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 17 184 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 37 184 Kč. Žalovaný se v uzavřené smlouvě zavázal poskytnutou částku původnímu věřiteli splatit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 2 656 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala do měsíce od podpisu smlouvy a splatnost následujících splátek byla sjednána vždy v 1. odstavci 1. strany smlouvy pod rekapitulací závazku. Splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku pak připadala na den 21. 1. 2020. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, a to tím, že do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatil. Žalovaný uhradil částku ve výši 22 706 Kč, která odpovídá 8 řádně uhrazeným splátkám. Jednotlivé úhrady splátek byly původním věřitelem alokovány poměrně na jistinu a smluvně sjednané příslušenství pohledávky, a to dle Předpisu splátek tvořícího přílohu [číslo] smlouvy o úvěru. Na poskytnutou jistinu úvěru tak byla alokována částka ve výši 11 799,11 Kč a na smluvně sjednané příslušenství pohledávky byla alokována částka ve výši 10 906,89 Kč. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou částky 14 478 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny ve výši 8 200,89 Kč a zůstatku smluvního příslušenství pohledávky ve výši 6 277,11 Kč. Závazek ze smlouvy o úvěru nebyl původním věřitelem zesplatněn, jeho splatnost tak nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni 21. 1. 2020. Ode dne 22. 1. 2020 je tedy žalovaný v prodlení s úhradou shora uvedené částky. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo původnímu věřiteli právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu se 4. odstavcem 1. strany smlouvy pod rekapitulací závazku i právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne 11. 1. 2022. Z výše uvedeného dovozuje žalobkyně svou aktivní procesní legitimaci. Ačkoliv žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky vyzývala, dlužná částka zůstala neuhrazena. 2. Žalovaný u jednání uvedl, že smlouvu, která je předmětem žaloby, uzavřel. Navrhoval zamítnutí žaloby. 3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. 4. Z listiny nazvané Žádost o úvěr soud zjistil, že žalovaný poskytl základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech. Z listiny nazvané smlouva o úvěru [číslo] ze dne 21. 11. 2018, vzal soud za prokázáno, že původní věřitel – společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným jako zákazníkem - dlužníkem v postavení spotřebitele dne 21. 11. 2018 smlouvu s odkazem na zákon číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákon číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy částku ve výši 20 000 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit poplatek v částce 17 184 Kč, zahrnující úrok, úhradu za poskytnutí úvěru, náklady za vyhodnocení úvěru, poplatek za inkaso splátek v hotovosti v bydlišti, a to ve 14 měsíčních splátkách ve výši 2 656 Kč. Žalovaný je ve smlouvě identifikován jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště. 5. Z listiny nazvané smlouva o postoupení pohledávky, vč. přílohy, oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázáno, že původní věřitel jako postupitel uzavřel s žalobkyní jako postupníkem dne 19. 7. 2021 smlouvu, na základě které postoupil svou pohledávku za žalovaným dle citované smlouvy; postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemným přípisem zaslaným žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě s tím, že žalovaný byl současně vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto oznámení. 6. Z předžalobní upomínky ve spojení s poštovním podacím archem vzal soud za prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. 7. Pokud soud v řízení případně provedl další důkazy, ze kterých v rozhodnutí nevycházel, bylo to z toho důvodu, že dle názoru soudu tyto důkazy neměly žádný vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé. 8. Po právní stránce posoudil soud vztah mezi účastníky následujícím způsobem. 9. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 S., občanský zákoník, v účinném znění (dále v textu jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Dle ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ ZoSÚ“), ve znění účinném od 1. 12. 2016, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 12. Dle § 3 písm. c) ZoSÚ je posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 13. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 15. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své