40 C 113/2025-28 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 8. 4. 2025 ve znění doplnění ze dne 2. 7. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 11 474,10 Kč spolu s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 65,04 Kč. Žalobkyně tvrdila, že dne 21. 7. 2024 uzavřela s žalovanou distančním způsobem Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 25 300 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách. První splátka byla splatná dne 20. 8. 2024 a konec kreditového rámce dne 11. 1. 2026. Žalovaná požádala o úvěr prostřednictvím internetové stránky www., Anonymizováno, .cz. Žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalované a poskytla žalované finanční prostředky v celkové výši 5 000 Kč vyplacením na účet žalované dne 21. 11. 2024. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše a smluvní úrok ve výši 1,07 % denně z nesplacené části jistiny. Žalovaná neuhradila žalobkyni ničeno. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, a proto žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemž informovala žalovanou emailem ze dne 21. 11. 2024. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení částky 11 474,13 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 99,50 Kč a smluvního úroku ve výši 6 374,63 Kč. V souladu s čl. VIII. odst. 1 smlouvy požaduje žalobkyně za prodlení s úhradou po žalované i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze stávajícího dluhu za prvních 90 dnů prodlení od 21. 8. 2024 do 19. 11. 2024. Žalované byla dne 19. 3. 2025 odeslána předžalobní výzva.2. Žalovaná se nevyjádřila.3. K jednání konanému dne 17. 10. 2025 se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v nepřítomnosti účastníků řízení a rozhodoval pouze na základě obsahu spisu a provedených důkazů.4. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z listiny označené jako Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že jako smluvní strany jsou zde uvedeny žalobkyně jako věřitel a žalovaná jako dlužník, kdy předmětem této smlouvy je závazek žalobkyně poskytnout žalované částku až do výše 25 300 Kč jako spotřebitelský revolvingový úvěr s dobou platnosti kreditního rámce 12. 1. 2026, RPSN 1990,52 %, pevná úroková sazba – denní úrok 1,066 %, datum splatnosti první splátky 20. 8. 2024, datum splatnosti úvěru 12. 1. 2026. Smlouva je podepsána žalobkyni. V místě podpisu dlužníka je uvedeno: „Tímto podepisuji dne 2024-07-21. Klient“. Z listin označených jako Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Informace pro spotřebitele a Všeobecné obchodní podmínky soud zjistil, že žádná z listin není opatřena podpisem žalobkyně ani žalované. Z listiny Výpis o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že zde jsou uvedeny základní osobní údaje žalované a údaje o výdajích a příjmech žalované, výši ověřeného příjmu žalované a jejich hodnocení. Z listiny Identifikované příjmy soud zjistil, že jde o listinu žalobkyně, v níž jsou uvedeny pouze příjmové transakce na účtu , IBAN, za období od 15. 8. 2023 do 20. 7. 2024, ve které konstatuje ověření čistého příjmu žalované ve výši 21 846 Kč. Z listiny Autorizace totožnosti soud zjistil, že jde o listinu žalobkyně, ve které konstatuje, že totožnost žalované byla autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet č. , č. účtu, . Z listiny Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli ve spojení se Sdělením , právnická osoba, . bylo zjištěno, že dne 21. 7. 2024 byla na účet žalované připsána částka 5 000 Kč, která byla odeslána z účtu žalobkyně. Emailem ze dne 21. 11. 2024 oznámila žalobkyně žalované vypovězení smlouvy a vyzvala ji zaplacení dlužné částky ve výši 12 029,14 Kč. U této listiny soud nevzal za prokázáno její doručení do dispozice žalované. Z Výzvy k úhradě před podáním žaloby ve spojení s podacím lístkem a sledováním zásilky soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 12 029,14 Kč do tří dnů, s upozorněním na zahájení soudního řízení, nebude-li žalovanou hrazeno. Výzva byla žalované odeslána dne 19. 3. 2025 a doručována dne 24. 3. 2025. Z listiny Předpis denních splátek, kopie občanského průkazu žalované a Obecné principy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele soud nezjistil žádné skutečnosti, které by měly význam pro rozhodnutí ve věci samé.5. Po právní stránce soud posoudil předloženou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen „ZoSÚ“).6. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).7. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/77, ECLI:EU:C:1978:49). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.10. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. z