40 C 14/2025-34 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 12. 2024 ve znění doplnění ze dne 3. 6. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 20 772,09 Kč spolu s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 547,22 Kč. Žalobkyně tvrdila, že dne 20. 8. 2023 uzavřela s žalovanou distančním způsobem Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách. První splátka byla splatná dne 19. 9. 2023 a konec kreditového rámce dne 9. 2. 2025. Žalovaná požádala o úvěr prostřednictvím internetové stránky www., Anonymizováno, .cz. Žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalované a poskytla žalované finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč vyplacením na účet žalované, a to dne 20. 8. 2023 v částce 7 000 Kč a dne 3. 10. 2023 v částce 3 000 Kč. Žalovaná si při uzavírání smlouvy zvolila volitelnou službu „Klidné spaní“ za poplatek 219,60 Kč, službu „, Anonymizováno, “ za poplatek 330 Kč a informační SMS servis za poplatek ve výši 57,60 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni úrok z úvěru ve výši 0,87 % denně z nesplacené částky jistiny. Žalobkyně vyčíslila smluvní úrok na 10 154,19 Kč. Celkem žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 2 681,50 Kč, z čehož byla započtena částka 12 Kč na jistinu a zbytek na poplatky. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, a proto žalobkyně v souladu s čl. 7 odst. 1 smlouvy tuto vypověděla, o čemž žalovanou informovala emailem ze dne 27. 3. 2024. V souladu s čl. VIII. odst. 1 smlouvy požaduje žalobkyně za prodlení s úhradou po žalované i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze stávajícího dluhu za prvních 90 dnů prodlení od 30. 10. 2023 do 28. 1. 2024. Žalované byla dne 4. 12. 2024 odeslána předžalobní výzva.2. Žalovaná se nevyjádřila.3. K jednání konanému dne 17. 10. 2025 se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v nepřítomnosti účastníků řízení a rozhodoval pouze na základě obsahu spisu a provedených důkazů.4. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z listiny označené jako Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že jako smluvní strany jsou zde uvedeny žalobkyně jako věřitel a žalovaná jako dlužník, kdy předmětem této smlouvy je závazek žalobkyně poskytnout žalované částku až do výše 30 000 Kč jako spotřebitelský revolvingový úvěr s dobou platnosti kreditního rámce 10. 2. 2025, RPSN 1460,66 %, pevná úroková sazba - denní úrok 0,866 %, datum splatnosti první splátky 19. 9. 2023, datum splatnosti úvěru 10. 2. 2025. Smlouva je podepsána žalobkyni. V místě podpisu dlužníka je uvedeno: „Tímto podepisuji dne 2023-08-20. Klient“. Z listin označených jako Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Informace pro spotřebitele a Všeobecné obchodní podmínky soud zjistil, že žádná z listin není opatřena podpisem žalobkyně ani žalované. Z listiny Výpis o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že zde jsou uvedeny základní osobní údaje žalované a údaje o výdajích a příjmech žalované, výši ověřeného příjmu žalované a jejich hodnocení. Z listiny Identifikované příjmy soud zjistil, že jde o listinu žalobkyně, v níž jsou uvedeny pouze příjmové transakce na účtu , IBAN, za období od 19. 8. 2022 do 20. 8. 2023, ve které konstatuje ověření čistého příjmu žalované ve výši 90 553 Kč. Z listiny Autorizace totožnosti soud zjistil, že jde o listinu žalobkyně, ve které konstatuje, že totožnost žalované byla autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet č. , č. účtu, . Z listiny Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli ve spojení se Sdělením , právnická osoba, . bylo zjištěno, že dne 3. 10. 2023 byla na účet žalované připsána částka 3 000 Kč a dne 20. 8. 2023 částka 7 000 Kč, které obě byly odeslány z účtu žalobkyně. Emailem ze dne 27. 3. 2024 oznámila žalobkyně žalované vypovězení smlouvy a vyzvala ji zaplacení dlužné částky ve výši 21 529,31 Kč. U této listiny soud nevzal za prokázáno její doručení do dispozice žalované. Z Výzvy k úhradě před podáním žaloby ve spojení s podacím lístkem a sledováním zásilky soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 21 529,31 Kč do tří dnů, s upozorněním na zahájení soudního řízení, nebude-li žalovanou hrazeno. Výzva byla žalované odeslána dne 4. 12. 2024 a doručována dne 6. 12. 2024. Z listiny Předpis denních splátek, kopie občanského průkazu žalované a Obecné principy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele soud nezjistil žádné skutečnosti, které by měly význam pro rozhodnutí ve věci samé.5. Po právní stránce soud posoudil předloženou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti a žalovanou jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen „ZoSÚ“).6. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).7. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/77, ECLI:EU:C:1978:49). V tom