40 C 225/2025-17 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 5. 6. 2025 domáhal po žalovaném zaplacení částky 3 715 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 784,98 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za dobu od 26. 10. 2024 do 24. 1. 2025 v celkové výši 72,19 Kč. Žalobkyně tvrdila, že dne 25. 9. 2024 uzavřela s žalovaným distančním způsobem Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru další poplatky za objednané služby. První splátka byla splatná dne 25. 10. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 18. 3. 2026. Žalovaný požádal o úvěr prostřednictvím internetové stránky , Anonymizováno, . Žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného a poskytla žalovanému dne 25. 9. 2024 na jeho bankovní účet částku 5 500 Kč. Žalovaný si při uzavírání smlouvy zvolil následující služby: „Presto” za poplatek ve výši 165 Kč a informační SMS servis za poplatek ve výši 10,56 Kč. Žalovaný se dostal se do prodlení s úhradou pravidelných denní splátek, a proto žalobkyně dle čl. 7 odst. 1 smlouvy tuto dne 24. 1. 2025 vypověděla. Žalovaný žalobkyni dluží 12 796,90 Kč, a to jistinu 5 499,97 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 109,45 Kč, smluvní úrok 7 011,92 Kč, poplatek za službu „Presto“ 165 Kč a poplatek za „Informační SMS servis“ 10,56 Kč. V souladu s čl. VIII odst. 1 smlouvy požaduje žalobkyně za prodlení s úhradou po žalovaném i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru za prvních 90 dnů prodlení. Žalovanému byla dne 21. 5. 2025 odeslána předžalobní výzva.2. Žalovaný se nevyjádřil.3. K jednání konanému dne 24. 10. 2025 se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v nepřítomnosti účastníků řízení a rozhodoval pouze na základě obsahu spisu a provedených důkazů.4. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z listiny označené jako Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že jako smluvní strany jsou zde uvedeny žalobkyně jako věřitel a žalovaný jako dlužník, kdy předmětem této smlouvy je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému částku až do výše 80 000 Kč jako spotřebitelský revolvingový úvěr s koncem doby platnosti kreditního rámce 18. 3. 2026, RPSN 2135,56 %, úroková sazba (pevná – denní úrok) 1,066 %, datum splatnosti první denní splátky 25. 10. 2025 a datum splatnosti úvěru 18. 3. 2026. Smlouva je datována dne 25. 9. 2024 a je opatřena podpisem za žalobkyně. Na místě podpisu druhé strany je uvedeno: „Tímto podepisuji dne 2024-09-25. Klient“. Z listin označených jako Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Informace pro spotřebitele, Souhlas se zpracováním osobních údajů a Všeobecné obchodní podmínky soud zjistil, že žádná z listin není opatřena podpisem žalobkyně ani žalovaného. Z listiny Výpis o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že zde jsou uvedeny základní osobní údaje žalovaného a údaje o výdajích a příjmech uvedených žalovaným, výši ověřeného příjmu žalovaného a jejich hodnocení. Z listiny Identifikované příjmy soud zjistil, že jde o listinu žalobkyně, ve které konstatuje ověření příjmu žalovaného ve výši 156 361. Z listiny Autorizace totožnosti soud zjistil, že jde o listinu žalobkyně, ve které konstatuje, že totožnost žalovaného byla autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet žalovaného , č. účtu, . Z listiny Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli ve spojení se Sdělením , právnická osoba, . bylo zjištěno, že dne 25. 9. 2024 byla na účet žalovaného připsána částka odeslaná žalobkyní ve výši 5 500 Kč. Dne 24. 1. 2025 žalobkyně vyhotovila email, jímž žalovanému oznámila, že žalovanému vypověděla smlouvu o půjčce a vyzvala jej k úhradě částky 13 464,09 Kč. U této listiny soud nevzal za prokázáno, že byla doručena do dispozice žalovaného. Z Výzvy k úhradě před podáním žaloby ve spojení s podacím lístkem ve spojení se Sledováním zásilky soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 13 464,09 Kč do tří dnů, s upozorněním na zahájení soudního řízení, nebude-li žalovaným hrazeno. Výzva byla žalovanému odeslána dne 21. 5. 2025 a byla mu doručována dne 22. 5. 2025. Z listiny Bank ID výpis, Předpis denních splátek a Obecné principy posuzování soud nezjistil žádné skutečnosti, které by měly význam pro rozhodnutí soudu ve věci samé.5. Po právní stránce soud posoudil předloženou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen „ZoSÚ“).6. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).7. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/77, ECLI:EU:C:1978:49). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.10. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR