54 C 388/2025-36 — Okresní soud v Ostravě

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 18 942 Kč, která představuje zůstatek jistiny zápůjčky ve výši 22 000 Kč, kterou žalované poskytla v hotovosti při podpisu Smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, dne 29. 12. 2019 společnost , právnická osoba, , která pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Poskytnutou zápůjčku se žalovaná zavázala splácet, zaplatila však pouze částku 2 058 Kč dne 2. 1. 2020 a částku 1 000 Kč dne 19. 1. 2020, uvedené platby byly započítány na jistinu zápůjčky. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně dále požaduje zaplacení zákonného úroku z prodlení od 18. 3. 2022 do zaplacení.2. Žalovaná se věci ani přes výzvu soudu nevyjádřila.3. K ústnímu jednání dne 2. 12. 2025 se nikdo nedostavil, pouze zástupce žalobkyně neúčast žalující strany předem omluvil. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalobkyně a jejího zástupce, a rovněž žalované, v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen o. s. ř.).4. Po provedeném dokazování listinami žalobkyní označenými jako důkaz má soud za prokázaná níže uvedená skutková tvrzení a učinil následující závěr o skutkovém stavu: Podle Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 29. 12. 2019 společnost , právnická osoba, poskytla žalované v hotovosti částku 22 000 Kč při uzavření Smlouvy. Žalovaná se zavázala celkem kromě 22 000 Kč zaplatit poplatek v celkové výši 20 607 Kč v 65 týdenních splátkách po 686 Kč, s poslední splátkou ve výši 653 Kč. Dle nikým nezpochybněných pro žalobkyni nevýhodných tvrzení žalobkyně zaplatila žalovaná na tuto smlouvu celkem 3 058 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, ve spojení se Seznamem postoupených pohledávek, společnost , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovanou včetně příslušenství žalobkyni, postoupení bylo žalované oznámeno společností , právnická osoba, (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022), žalobkyně opakovaně žalovanou vyzývala k úhradě dluhu (zjištěno z Výzvy k úhradě dluhu ze dne 3. 3. 2022, Výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022, dle Potvrzení o podání odeslané dne 11. 2. 2022, Výzvy k úhradě dluhu-předžalobní upomínka ze dne 21. 3. 2025, odeslané dle Potvrzení o podání dne 24. 3. 2025). Z listin – Zařazení zákazníka do pojistného programu a Standardních informací o spotřebitelském úvěru soud žádné pro řízení podstatné skutečnosti nezjistil.5. Ze Zákaznické karty – Žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 29. 12. 20219 nebylo prokázáno, že by společnost , právnická osoba, coby poskytovatel úvěru řádně ověřoval schopnost žalované úvěr splácet, žalobkyně se obsáhle vyjádřila k problematice posuzování úvěryschopnosti, žádné další konkrétní listiny k prověřování úvěryschopnosti žalované žalobkyně neoznačila. Lze konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, že by poskytovatel úvěru jakkoliv dále ověřoval v Zákaznické kartě tvrzené údaje o příjmech a výdajích žalované, tvrzení o dalších příjmech domácnosti, neověřoval případné exekuce vedené vůči žalované, apod.6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, (dále též „ZoSÚ“), který představuje implementaci Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice 87/102/EHS. Pokud jde o předmět úpravy, ten je vymezen v ustanovení § 1, v § 2 pak negativně s tím, že jako u předchozí úpravy se nevztahuje na úvěry, půjčky, odložené platby a obdobné finanční služby poskytnuté pro účely bydlení a na jejich splácení, úvěry bezúročné a bezúplatné, na nákup služby či zboží na splátky, na půjčky zaměstnancům a na další případy uvedené v ustanovení § 2 s tím, že pokud jde o limitaci úvěru, pak se má jednat o odloženou platbu vyšší než 5 000 Kč a ne vyšší než 1 880 000 Kč. Tento zákon zavádí v ustanovení § 9 odst. 1 povinnost věřitele před uzavřením smlouvy či významným navýšením spotřebitelského úvěru s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. K tomu je třeba poukázat na znění ustanovení § 22 odst. 5 ZoSÚ, které zakládá vyvratitelnou právní domněnku, podle níž není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle ustanovení § 5, 7 a 9 nesplnil. Na počátku své účinnosti zákon výslovně nezaložil sankci za porušení této povinnosti ve formě neplatnosti úvěrové smlouvy, tuto sankci zavádí až novelou zákona č. 43/2013 Sb. s účinností od 25. 2. 2013, a to přímo v ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona. Podle čl. II. přechodných ustanovení k této novele se právní vztahy vzniklé ze smluv, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí zákonem č. 145/2010 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. I když zákon stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost až od účinnosti zákona č. 43/2013 Sb., uplatní se judikatorní závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , podle nichž i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelizací provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům - spotřebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Po účinnosti nového občanského zákoníku (o. z.), který vychází z relativní neplatnosti právního jednání, jíž se musí protistrana dovolat, je porušení zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost sankcionováno absolutní neplatností smlouvy ve smyslu ustanovení § 588 o. z. pro rozpor nejen se zákonem, ale i s veřejným pořádkem v souladu se smyslem ochrany spotřebitele jakožto slabší smluvní strany.7. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud žalobě vyhověl v rozsahu jistiny, když bylo v řízení prokázáno, že žalovaná pohledávka byla na žalobkyni postoupena v souladu s ustanovením § 1879 a násl. o. z. a smlouva dle svého obsahu splňuje náležitosti ustanovení § 2390 a násl. o. z. Smlouvu uzavírala žalovaná v postavení spotřebitele a právní předchůdce žalobkyně v postavení podnikatele a její neplatnost ve smyslu ustanovení § 588 o. z. způsobilo již jen ujednání o zaplacení tzv. poplatku téměř ve výši jistiny a jedná se tak o ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům. Uvedený poplatek totiž plní funkci úroku, neboť bez jeho ujednání by právní předchůdce žalobkyně, coby podnikatel motivovaný především dosahováním zisku, neměl zájem na uzavření takové smlouvy a ujednání o poplatku tak není ve smyslu ustanovení § 576 o. z. ani oddělitelným od zbytku smlouvy, neboť reprezentuje smysl uzavření takové Smlouvy pro jednu z jejích smluvních stran. Nadto se však dle ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, (dále jen „ZoSÚ“), žalované poskytnuté plnění považuje za spotřebitelský úvěr, kterým je odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle ustanovení § 9 odst. 1 ZoSÚ tedy měl poskytovatel při uzavření Smlouvy shora povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a jako poskytovatel poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Ustanovení § 22 odst. 5 ZoSÚ zakládá vyvratitelnou právní domněnku, podle níž není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle ustanovení § 5, 7 a 9 nesplnil. Dle ustanovení § 9 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s povinnostmi posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, je smlouva neplatná, a to absolutně, jak dovodil Nejvyšší soud ČR zejména v rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádným způsobem zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Soud se tedy předně zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované a ze svých zjištění učinil přiléhavý závěr, že je schopen úv