14 C 162/2021-44 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 30. 7. 2021 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 8 4. 2021, č. j. 14 C 162/2021-33, byli účastníci vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o.s.ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyních předložených listinných důkazů s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na částku 10 000 Kč se splatností v 60ti týdenních splátkách po 300 Kč s poslední splátkou 20. 8. 2020, žalovaná se kromě jistiny zavázala zaplatit žalobkyni i částku 8 000 Kč (2 000 Kč smluvní úrok, 2 000 Kč odměna za administrativní činnost a 4 000 Kč za hotovostní inkaso splátek), žalovaná uhradila pouze 4 600 Kč, pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], žalovaná dosud žalobkyni nezaplatila 5 400 Kč, přestože byla o zaplacení upomenuta (§ 2395 a následující, § 1879 a následující občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla jí zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení ve smyslu § 1968 věta první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušnému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení), když lhůta k plnění odpovídala ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. V rozdílu pak byla podaná žaloba s příslušenstvím zamítnuta, neboť soud uzavřel, že v tomto konkrétním případě žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, dostatečným způsobem neověřila schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované), tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně, ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4129/18), neboť zákaznickou kartu předloženou žalobkyní nelze považovat ze přesvědčivý důkaz (např. dlužnice měla deklarovaný příjem z rodičovského příspěvku ve výši 7 096 Kč měsíčně, další příjem byl uveden od partnera 30 000 Kč, nijak blížeji nebylo doloženo a nebylo uvedeno ani, zda se jedná o příjem čistý či hrubý, na straně č. 1 bylo uvedeno, že žije s rodiči na základě nájemní smlouvy, na straně č. 2 ale nájemní smlouva nebyla zaškrtnuta v oddílu dokumenty k ověření finanční situace žadatele, výdaje na bydlení byly uvedeny ve výši 6 700 Kč měsíčně, což zle považovat za přiměřené, ale nikoliv již uvedené osobní výdaje ve výši 12 000 Kč, zřejmě za dvě dospělé děti a jedno dítě, jedná se o velmi paušální vymezení působící velmi obecně), byť žalovaná současně prohlásila, že jí uvedené údaje jsou„ pravdivé a úplné“. V tomto konkrétním případě nelze postup žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka. Díky tomuto právnímu závěru prvostupňového soudu měla žalovaná vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši úvěru v částce 10 000 Kč, přičemž uhradila 4 600 Kč, takže rozdíl včetně příslušenství byla zavázána uhradit žalobkyni v zákonné lhůtě. 3. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky, neboť u žalobkyně byl poměr úspěchu a neúspěchu obdobný, žalované náklady s vedením tohoto sporu dosud nevznikly, a proto bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.