14 C 169/2021-52 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 17. 8. 2021 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu, v doplněném znění ze dne 10. 9. 2021, z níže popsaných důvodů, přičemž usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 8. 2021, č. j. 14 C 169/2021-34, byli účastníci vyzváni ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ke zjištění stanovisek k zamýšlenému postupu soudu podle § 115a o.s.ř. (projednání věci bez nařízení jednání), účastníci proti tomuto postupu neměli námitek, a proto nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek. 2. S ohledem na shora uvedené rozhodl soud jen na základě žalobkyních předložených listinných důkazů s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na částku 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy, se splatností v 18 měsíčních splátkách po 1 655 Kč s poslední splátkou 5. 8. 2020, žalovaný se kromě jistiny zavázal zaplatit žalobkyni i částku 14 781 Kč (3 676 Kč smluvní úrok, 6 980 Kč odměna za zpracování a doručení smlouvy a flexibilní splácení a 4 125 Kč odměna za administrativní činnost včetně splácení splátek v hotovosti), žalovaný uhradil celkem 1 400 Kč, poslední platbu provedl žalovaný 10. 3. 2019, žalovaný dosud žalobkyni nezaplatil částku 13 600 Kč, přestože byl o zaplacení upomenut (§ 2390 a následující, § 1879 a následující občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla mu zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení ve smyslu § 1968 věta první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušnému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení), když lhůta k plnění odpovídala ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. V rozdílu pak byla podaná žaloba s příslušenstvím zamítnuta, neboť soud uzavřel, s ohledem na obsah spisu a předmět sporu, že žalobkyně dostatečným způsobem neověřila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného), kterým nepochybně zápůjčka je, tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně, ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu ÚS z 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4129/18). Zákaznickou kartu předloženou žalobkyní nelze považovat za přesvědčivý důkaz (např. bylo uvedeno, že má příjem 9 650 Kč a je ženatý, nebo má partnerku, další čisté příjmy domácnosti 9 500 Kč, což nebylo ničím ověřeno, odhadované měsíční výdaje byly uvedeny částkou 4 000 Kč, které lze považovat za značně podhodnocené, neboť při uvedeném nájemním bydlení nebyly uvedeny žádné výdaje na bydlení, takže měsíční výdaje včetně nákladů spojených s bydlení nemohou odpovídat realitě), byť žalovaný současně prohlásil, že jím uvedené údaje jsou pravdivé a úplné. V tomto konkrétním případě nelze postup žalobkyně považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka. Díky tomuto právnímu závěru prvostupňového soudu měl žalovaný vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši zápůjčky, přičemž když uhradil 1 400 Kč, tak rozdíl činil 13 600 Kč a ten včetně příslušenství byl zavázán žalobkyni uhradit. 3. Ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky, když žalobkyně měla neúspěch v poměrně nepatrné části, a proto byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí náklady spojené s právním zastoupením ve výši celkem 2 270,50 Kč (1 000 Kč soudní poplatek, dva a půl úkonu právní služby po 300 Kč, tři režijní paušály po 100 Kč a 220,50 Kč DPH ve výši 21 % z uvedených částek bez soudního poplatku).