14 C 181/2021-62 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 22. 9. 2021 ke zdejšímu soudu shora uvedenou žalobu mimo jiné s tím, že uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, k vyplacení úvěru došlo 18. 9. 2019, žalovaná se zavázala splácet úvěr ve 48 měsíčních splátkách po 4 670 Kč, přičemž uhradila celkem 31 550 Kč, v důsledku nesplácení úvěru včas a řádně došlo k jeho zesplatnění ke dni 19. 7. 2020, žalovaná dosud částku ve výši 63 006 Kč s příslušenstvím žalobkyni neuhradila, neuhradila ani smluvní pokutu ve výši 19 702,44 Kč a smluvní úrok 95,9 % ročně od 21. 7. 2020 do zaplacení z částky 49 087,40 Kč, maximálně však do doby, kdy dosáhne částky 236 044 Kč. 2. Ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř. rozhodl soud v nepřítomnosti nedostavších se účastníků, kteří byli včas a řádně předvoláni, žalobkyně byla omluvena právní zástupkyní, žalovaná nikoliv, o odročení jednání nepožádali, přičemž s ohledem na obsah spisu a předmět sporu nepovažoval soud jejich osobní účast u jednání za nezbytnou. 3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil a vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalobkyně žalované částku ve výši 50 000 Kč se splatností v 48 měsíčních splátkách 4 670 Kč, splatných vždy k 14. dni kalendářního měsíce počínaje říjnem 2019, a to za dohodnutých podmínek. Finanční prostředky byly žalované vyplaceny dne 18. 9. 2019 na účet uvedený žalovanou (vyjádření žalobkyně, smlouva o úvěru ze dne [datum]). Z dohodnutých splátek uhradila žalovaná žalobkyni dne 14. 10. 2019 částku 4 670 Kč, dne 9. 12. 2019 částku 4 670 Kč, 13. 1. 2020 částku 4 670 Kč, 9. 3. 2020 částku 9 570 Kč, 15. 4. 2020 částku 1 800 Kč a dne 11. 5. 2020 částku 6 170 Kč, další splátky již neuhradila, přestože byla o jejich zaplacení s upozorněním na zesplatnění celého úvěru písemně upozorněna, nakonec k zesplatnění úvěru došlo k datu 19. 7. 2020, žalovaná dosud žalobkyni neuhradila z jistiny 18 450 Kč, přestože byla o zaplacení upomenuta (vyjádření žalobkyně, výzvy k zaplacení z 14. 2. 2020, 14. 4. 2020, 17. 6. 2020 a 15. 7. 2020, předžalobní výzva z 1. 9. 2021 s podacím archem). 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána po právu, byť zčásti, a proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno, neboť žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, protože jí žalovaná dosud dlužnou částku ve výši 18 450 Kč neuhradila, tudíž je pasivně věcně legitimována. Přestože žalobkyně předložila, kromě znaleckého posudku, i další listiny k prokázání toho, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, tak v tomto konkrétním případě prvostupňový soud uzavřel, že úvěruschopnost nebyla vyhodnocena správně a tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č.j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č.j. 22 Co 295/2019-86 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4129/18). Hodnocení klienta s přílohami předložené žalobkyní nelze považovat za přesvědčivý důkaz (zejména uvedené náklady na bydlení ve výši 1 400 Kč v Sedlčanech, byť se jedná o formu bydlení vlastní, jak bylo uvedeno, tak tyto lze považovat za značně podhodnocené, stejně tak i ostatní výdaje vyčíslené na částku 100 Kč), byť žalovaná současně prohlásila, že jí uvedené údaje jsou„ pravdivé a úplné“. V tomto konkrétním případě nelze postup žalobkyně považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka. Díky tomuto právnímu závěru prvostupňového soudu měla žalovaná vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši úvěru, přičemž když uhradila 31 550 Kč, tak rozdíl činil 18 450 Kč a ten včetně příslušenství byla zavázána žalobkyni uhradit. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla jí zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení ve smyslu § 1968 věta první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušenému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení). Lhůta k plnění pak byla určena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal okolnosti, pro které by měl v tomto konkrétním případě určit lhůtu k plnění delší ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., nebo stanovit, že peněžité plnění může být ve splátkách, protože žalovaná na svoji obranu nic netvrdila. V rozdílu pak byla podaná žaloba do částky 44 556 Kč s příslušenstvím, jakož i ohledně smluvního úroku ve výši 95,9 % ročně od 21. 7. 2020 do zaplacení z částky 49 087,40 Kč, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 044 Kč a smluvní pokuty ve výši 19 702,44 Kč, zamítnuta, a to s ohledem na soudem zjištěný skutkový stav a zaujatý právní názor. 6. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení mezi účastníky, když žalobkyně měla neúspěch v převážné míře a žalované náklady s vedením tohoto sporu prozatím nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, takže každý z nich si hradí náklady, které mu s vedením tohoto řízení vznikly, sám.