16 C 107/2021-51 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 9 887,74 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi jeho právním předchůdcem, společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, z níž si žalovaná neplnila sjednané povinnosti a žalobci, na něhož byla pohledávka smluvně postoupena, dluží předmětnou částku. 2. V dané věci soud po zjištění stanoviska účastníků řízení k jeho zamýšlenému postupu podle § 115a) o. s. ř. veřejně vyhlásil toliko rozsudek, když vyšel z listinných důkazů předložených žalobcem. 3. Ze smlouvy o zápůjčce z [datum], karty zákazníka, předžalobní výzvy z 13. 5. 2021 včetně podacího lístku, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku a usnesení Krajského soudu v Praze z 15. 11. 2019 soud zjistil následující skutkový stav věci. Dne [datum] byla mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce na 10 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit ještě smluvené úroky ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Úhrnem tak šlo o částku 17 400 Kč, kterou měla uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, fakticky zaplatila toliko 4 560,78 Kč, kdy část dluhu byla zaplacena v rámci insolvenčního řízení, jež bylo proti žalované vedeno Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 60 INS 18716/2015, kdy byl na její majetek prohlášen konkurz. Toto insolvenční řízení bylo ukončeno a rejstříkový zápis uzavřen ke dni 26. 5. 2020. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce byla s žalovanou vyplněna karta zákazníka, kde u druhu bydlení je uvedeno, že byla spoluvlastnicí, pracovala jako servírka s příjmem 20 000 Kč čistého měsíčně, za bydlení platila 3 300 Kč měsíčně, výdaje domácnosti činily 4 000 Kč za měsíc a již tehdy měla další dluhy, které splácela částkou 998 Kč měsíčně. Její příjem nebyl ověřen, věřiteli předložila toliko občanský průkaz a pracovní smlouvu. Dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobci, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna a stejně tak byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu. 4. Podle § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 5. V daném případě byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, tedy smlouva úplatná, ohledně níž soud zkoumal její jednotlivá ujednání, kdy se žalovaná kromě jistiny zavázala uhradit věřiteli dalších 7 400 Kč na úrocích, poplatku za administrativní činnost a odměny za hotovostní inkaso splátek, které však prokázáno nebylo. Tyto vedlejší poplatky zvýšily jistinu o dalších 74 %, přičemž soud má za to, že ač byly ve smlouvě popsány odděleně, fakticky plnily stejnou funkci, a to funkci úroků, jejichž cílem bylo získat odměnu za to, že žalované byly peněžní prostředky poskytnuty, nicméně výše sjednaných úroků byla nepřiměřená, odporující dobrým mravům, což způsobilo absolutní neplatnost uzavřené smlouvy dle § 588 občanského zákoníku. Zde soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož jsou úroky sjednány v rozporu s dobrými mravy již v případě, že přesáhnou 60 % jistiny. Kromě toho má soud za to, že právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované, neboť neověřil výši jejího příjmu ani její majetkové poměry přesto, že v době uzavírání smlouvy splácela další dluhy. Stejně tak nebyly ověřeny náklady na bydlení, které byly vykázány částkou 3 300 Kč měsíčně včetně plateb energií, což by bylo možné přijmout za situace, že by bylo prokázáno, že na dalších nákladech se podílela další osoba, neboť jinak částka 3 300 Kč by byla částkou velmi podhodnocenou s ohledem na výši obvyklého nájmu v [obec]. Právní předchůdce žalobce tak měl podrobněji zkoumat majetkové poměry žalované, a to jak ohledně případného spoluvlastnictví bytu či domu, tak i ohledně nákladů spojených s užíváním této nemovitosti a s povinností ověření výše příjmu za situace, kdy žalovaný byla zaměstnána pouze na částečný pracovní poměr. S ohledem na to, že žalovaná již v době uzavírání smlouvy splácela další dluhy, měl právní předchůdce žalobce také ověřit její solventnost přes registr dlužníků a v centrální evidenci exekucí. Pokud tak neučinil, porušil ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, což způsobilo absolutní neplatnost uzavřené smlouvy. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-86, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III US 4129/2018. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobci přiznal toliko právo na doplacení neuhrazené jistiny, kdy z částky 10 000 Kč byly odečteny platby žalované ve výši 4 560,78 Kč a žalobci byla přiznána částka 5 439,22 Kč včetně zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % od 13. 7. 2016, tedy ode dne následujícího po uplynutí splatnosti (§ 1970 občanského zákoníku). V ostatních nárocích byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 6. Ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal soud úspěšnějšímu žalobci právo na náhradu nákladů řízení, kdy úspěch žalobce představoval 55 %, neúspěch 45 %, takže mu vzniklo právo na náhradu 10 % z nákladů řízení, které by při plném úspěchu představovaly částku 1 489 Kč.