8 C 70/2020-40 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení 7 104 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně poskytla dne [datum] žalované spotřebitelský úvěr 3 000 Kč se splatností 24. 3. 2020. Žalovaná však poskytnuté prostředky nevrátila, na dluh neuhradila ničeho. Žalobkyně se vedle samotné jistiny domáhala částky 450 Kč a 650 Kč jako paušální náhrady vynaložených nákladů za odesílání upomínek, částky 1 500 Kč jako paušální náhrady nákladů inkasního řízení a dále také smluvní pokuty dvakrát 450 Kč. Dále se žalobkyně domáhala poplatku za poskytnutí úvěru 3 204 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně tvrdila, že bonitu žalované zjistila z dokladu o příjmu žalované, srovnáním příjmů s očekávanou splátkou, interním skóringem, dotazem do centrální evidence exekucí, dotazem na insolvenční rejstřík a do registru [právnická osoba], která provozuje soukromý registr závazků fyzických osob. 2. Podáním doručeným soudu dne 8. 10. 2020 vzala žalobkyně žalobu zpět co do smluvní pokuty. V tomto rozsahu tedy soud podle § 96 odst. 1 o.s.ř. řízení ve výroku III. zastavil co do částky 900 Kč na smluvní pokutě. 3. Za splnění zákonných podmínek vyjmenovaných v ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání. 4. Z potvrzení o obdržení a provedení tuzemské platby, předsmluvních informací žalobkyně, smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ smlouva“), upomínek k úhradě dluhu ze dne 9. 5. 2020 a 19. 5. 2020 včetně dodejek, výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně a předžalobní výzvy ze dne 6. 7. 2020 učiněné prostřednictvím inkasní agentury [právnická osoba] soud zjistil následující skutkový stav věci. Dne [datum] na základě elektronické žádosti žalované ze dne [datum] poskytla žalobkyně žalované úvěr 3 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované. K poskytnutí prostředků došlo poté, co žalobkyně pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč a kopie občanského průkazu žalované ověřila její totožnost. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla podepsána digitálně, tj. prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky do 30 dnů. Účastníci si sjednali úrok z úvěru ve výši 39% ročně, tj. 96 Kč (čl. 4 smlouvy). Žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru 3 204 Kč (čl. 4 smlouvy). Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit žalobkyni 6 300 Kč. Úvěr byl poskytnut na dobu 30 dnů a pro případ prodlení se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni poplatek za upomínání ve výši 450 Kč za první a 650 Kč za druhou upomínku, dále poplatek 1 500 Kč spojený s předáním vymáhání inkasní agentuře [anonymizována tři slova] a smluvní pokutu ve výši 30 % jistiny, tedy 900 Kč (čl. 7, 7. 4 smlouvy). Žalovaná na poskytnutý úvěr ničeho nezaplatila. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 580 odstavec 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 1813 o.z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 10. Podle § 2991 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Podle § 1968 o.z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. 12. Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 13. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované. K tomu byla soudem vyzvána, avšak i přes výzvu nic k prokázání toho, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované, neprokázala. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Ačkoli samotný text ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. jeho jazykový výklad, naznačuje, že absence posouzení úvěruschopnosti lze sankcionovat toliko neplatností relativní, dospěla odborná i soudní praxe k převážnému závěru, že důsledkem nedostatečného, a v tomto případě dokonce žádného, posouzení úvěruschopnosti je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Opačný výklad by byl v rozporu s vývojem zásad práv ochrany spotřebitele a narušil by tak dlouhodobou tendenci nejen české, ale rovněž celoevropské právní vědy i praxe směřující k vyvážení faktické nerovnosti mezi spotřebitelem a podnikatelem, projevující se ochranou slabší strany (viz rovněž směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnice č. 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru). Relativní neplatnost by nemohla zajistit vyvážení nerovnováhy mezi spotřebitelem a podnikatelem, neboť spotřebitel jako osoba nepožívající odborných znalostí by zpravidla ani nebyl schopen neplatnost namítnout, a to právě s ohledem na to, že jako slabší smluvní strana nedisponuje potřebnými znalostmi, jakými disponuje profesionál. Setrval-li by výklad na relativní neplatnosti, došlo by ve svém důsledku k popření zásad ochrany spotřebitele. K obdobnému závěru již dospěla i judikatura vyšších soudních instancí (viz. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019-75, usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), v nedávné době rovněž stanovisko Generální advokátky SD EU stanovisku ze dne [datum] ve věci [právnická osoba] proti GK, podle níž„ v případě, že vnitrostátní soud zjistil z úřední povinnosti porušení článku 8 směrnice 2008 (jenž zakládá povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy – pozn. soudu), musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené“. 14. Důsledkem absolutní neplatnosti dotčené úvěrové smlouvy je omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, který v souladu se shora citovanými ustanoveními představuje bezdůvodné obohacení žalované. Žalobkyně žalované poskytla jistinu ve výši 3 000 Kč bez platného právního důvodu, čímž se žalovaná na žalobkyně bezdůvodně obohatila a vznikla jí tak povinnost toto obohacení vrátit. Žalovaná porušila svou zákonnou povinnost vrátit to, oč se bezdůvodně obohatila, když žalobkyni nevrátila z poskytnuté jistiny ničeho. Soud proto ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni neuhrazenou jistinu 3 000 Kč. Ve zbytku žalobu jako