8 C 81/2020-30 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované 31 150 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v zákonném úroku z prodlení, s odůvodněním, že mezi žalobkyní, a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru ve výši 44 250 Kč, složené z půjčené částky 25 000 Kč a souhrnného poplatku 19 250 Kč, které se žalovaná zavázala splácet po 738 Kč týdně, splatných vždy do 7. dne následujícího týdne, počínaje 7. dnem od podpisu smlouvy, když nejprve je splácena cena půjčky a poté jistina. V případě prodlení žalované se stává splatným celý dluh a to v termínu nejbližší další splátky. Žalovaná splácela nepravidelně, uhradila toliko 13 100 Kč, po rozpočtení na týdenní splátky se žalovaná ocitla v prodlení. Splatnost pohledávky žalobkyně nastala ke dni 8. 3. 2018 a datum prodlení ke dni 21. 12. 2018. Žalobkyně však požaduje zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy od 20. 12. 2018. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny 17 599 Kč a nesplacené části souhrnného poplatku 13 551 Kč. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) rozhodl soud ve věci na základě žalobkyní předložených listin tak, že bez nařízení jednání veřejně vyhlásil rozsudek. 3. Provedeným dokazováním, a to ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu, na základě se se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 25 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala uhradit částku 44 250 Kč, z toho vedle samotné jistiny i úrok 8 750 Kč, poplatek za zpracování úvěru 5 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 5 500 Kč, to vše v 60. týdenních splátkách po 737,50 Kč, splatných vždy do 7. dne následujícího týdne, počínaje 7. dnem od podpisu smlouvy. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaná celkem uhradila 13 100 Kč. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu dopisem, který je zároveň předžalobní výzvou, přičemž z poštovního podacího archu se podává, že byl dán k přepravě dne 14. 4. 2020. Z evidenční karty, kterou žalovaná pro žalobkyni vyplnila dne [datum] za účelem poskytnutí úvěru, se podává, že žalovaná má čistý měsíční příjem [částka], státní podporu [částka]. Pobírá invalidní důchod. Měsíční výdaje dosahují [částka] na nájem a [částka] za energie, ostatní výdaje domácnosti [částka]. Po zohlednění výdajů tak činí disponibilní zůstatek žalované [částka]. Z evidenční karty se rovněž podává, že žalobkyně jakožto věřitel ověřila vyplněné údaje pracovní smlouvou (dohodou), výplatní páskou 3x, výměrou důchodu, potvrzením SIPO, nájemní smlouvou. I přes výzvu soudu žalobkyně dotčené listiny k žalobě nepřiložila. 4. Pokud jde dále o ověření schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně tvrdila, že byla učiněna kontrola v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, dálkovým systémem [právnická osoba] [anonymizováno], náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, kontrola zaměstnání telefonicky, platební historie žalované u společnosti, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta, kontrola předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta. Až na evidenční kartu klienta však žalobkyně žádná z těchto tvrzení i přes výzvu soudu nedoložila. 5. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 6. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 580 odstavec 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 9. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Dle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 11. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč v souvislosti se zamýšleným uzavřením smlouvy o úvěru dne [datum]. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně dostála své zákonné povinnosti posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy schopnost žalované úvěr splácet tak, jak předpokládají shora citovaná ustanovení. Dospěl přitom k závěru, že žalobkyně této povinnosti nedostála. Žalobkyně k prokázání své povinnosti předložila soudu jediný důkaz, a to evidenční kartu klienta. Ačkoli v evidenční kartě je uvedeno, že žalovaná přiložila dokumenty k prokázání zaměstnání, výdajů, nájmu apod., žalobkyně k žalobě i přes výzvu soudu žádné listiny nedoložila, ani co do dalších žalobkyní tvrzených kontrol žalované coby dlužnice Žalobkyně proto neprokázala, že posoudila schopnost žalované úvěr splácet s odbornou péčí, jak jí ukládá citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, což má za následek neplatnost smlouvy o úvěru. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Ačkoli samotný text ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. jeho jazykový výklad, naznačuje, že absence posouzení úvěruschopnosti lze sankcionovat toliko neplatností relativní, dospěla odborná i soudní praxe k převážnému závěru, že důsledkem nedostatečného, a v tomto případě dokonce žádného, posouzení úvěruschopnosti je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Opačný výklad by byl v rozporu s vývojem zásad práv ochrany spotřebitele a narušil by tak dlouhodobou tendenci nejen české, ale rovněž celoevropské právní vědy i praxe směřující k vyvážení faktické nerovnosti mezi spotřebitelem a podnikatelem, projevující se ochranou slabší strany (viz rovněž směrnice [číslo] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnice č. 2008 [číslo] o smlouvách o spotřebitelském úvěru). Relativní neplatnost by nemohla zajistit vyvážení nerovnováhy mezi spotřebitelem a podnikatelem, neboť spotřebitel jako osoba nepožívající odborných znalostí by zpravidla ani nebyl schopen neplatnost namítnout, a to právě s ohledem na to, že jako slabší smluvní strana nedisponuje potřebnými znalostmi, jakými disponuje profesionál. Setrval-li by výklad na relativní neplatnosti, došlo by ve svém důsledku k popření zásad ochrany spotřebitele. K obdobnému závěru již dospěla i judikatura vyšších soudních instancí (viz. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019-75, usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), v nedávné době rovněž stanovisko Generální advokátky SD EU stanovisku ze dne 14. 11. 2019 ve věci [právnická osoba] proti GK, podle níž„ v případě, že vnitrostátní soud zjistil z úřední povinnosti porušení článku 8 směrnice 2008 (jenž zakládá povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy – pozn. soudu), musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené“. Závěr o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti také zcela v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu, podle nějž„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). I s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) v citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že„ poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem mů