13 C 114/2022-57 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala po žalované zaplacení částky 32 393 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaná uzavřela dne 25. 10. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě této smlouvy byla žalované přenechaná částka 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku zaplatit ve 45 týdenních splátkách, výše první až předposlední splátky činila 584 Kč a poslední splátka měla být ve výši 561 Kč. Žalovaná se nad rámec jistiny zavázala uhradit poplatek ve výši 9 778,35 Kč. Vrátila však jen 2 400 Kč. Žalovaná částka se skládá ze zaplacení dlužné jistiny ve výši 13 312,55 Kč, poplatku za správu a poskytnutí úvěru ve výši 9 778,35 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 7 102 Kč a sankčního poplatku ve výši 2 220 Kč. Dále žalobkyně požaduje zaplacení smluvního úroku z prodlení s úrokovou sazbou 88 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 18. 3. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud projednal věc při jednání v nepřítomnosti žalované. 3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně podepsala s žalovanou dne 25. 10. 2020 úvěrovou smlouvu, na základě které žalované přenechala v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peníze vrátit včetně poplatku za poskytnutí a spravování úvěru ve výši 11 257 Kč (složená z úroku ve výši 4 530 Kč, částky za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částka 1 436 Kč za komfortní poskytnutí úvěru v hotovosti a částky 1 791 Kč za flexibilní splácení), a to v 45 týdenních splátkách po 584 Kč, přičemž poslední splátka měla činit 561 Kč. Celková částka splatná žalovanou tak činila 26 257 Kč (zjištěno z úvěrové smlouvy, informací o spotřebitelském úvěru a přehledu splátek). Žalovaná nehradila splátky řádně a včas. Dle tvrzení žalobkyně uhradila do zahájení soudního řízení pouze částku 2 400 Kč. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni, což žalobkyně oznámila žalované dopisem ze dne 1. 2. 2022. Dopisem ze dne 10. 2. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky ve výši 32 393 Kč se splatností do 17. 3. 2022 (zjištěno z dopisu a potvrzení podání). Předžalobní výzva byla žalované odeslaná dne 24. 5. 2022 (zjištěno z potvrzení podání). 4. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní coby podnikatelem a žalovanou coby spotřebitelem. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 9. Podle § 2991 odst. 1. o. z., kdo se na úkon jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatil zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila úvěruschopnost žalované, a to odborným posouzením jejích příjmů a výdajů a nahlédnutím do externích úvěrových registrů. Dle karty zákazníka činil měsíční příjem žalované 13 251 Kč a další příjmy domácnosti ve výši 29 870 Kč. Odhadované měsíční výdaje byly ve výši 2 000 Kč. Údaje o příjmech a výdajích žalované nebyly doloženy příslušnými listinami (např. výpisem z účtu, nájemní smlouvou, výplatní páskou, apod.). Žalobkyně tak neprokázala ani přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. své tvrzení, že její právní předchůdkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalované. Zároveň právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala, jaké jsou skutečné výdaje žalované, spoléhala se jen na jí sdělené údaje, přičemž údaj o měsíčních výdajích žalované ve výši 2 000 Kč je sám o sobě nevěrohodný. Dále soud poukazuje na to, že žalovaná byla v té době na mateřské dovolené, navíc měla dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Navíc proti žalované byly vedeny exekuce, a to již z doby před poskytnutím úvěru, jak bylo zjištěno z úřední činnosti soudu. 11. Předmětná smlouva o úvěru tedy nebyla uzavřena platně. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované (schopnost poskytnutý úvěr splácet), jak jí ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13). Při výkladu platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona o spotřebitelském úvěru je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). 12. V daném případě právní předchůdkyně žal