18 C 90/2021-93 — Okresní soud v Příbrami

Tento rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 2 500 Kč z titulu smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb uzavřené mezi původním věřitelem, společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], a žalovanou, kdy se žalovaná dostala do nepovoleného debetního zůstatku, neboť nezajistila na účtu dostatek prostředků k uhrazení smluvních poplatků, pročež původní věřitel od smlouvy odstoupil. Jelikož je žalovaná osobou neznámého pobytu, ustanovil jí soud postupem podle § 29 odst. 3 a 4 o.s.ř. opatrovnici, a to advokátku, [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. soud rozhodoval bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili. Z listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Dne [datum] uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále také jako„ banka“) a žalovaná Smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb. [příjmení] se zavázala poskytovat žalované služby běžný účet, přímé bankovnictví, debetní karta, žalovaná se zavázala hradit za tyto služby poplatky dle ceníku, který byl součástí smlouvy. Dne [datum] banka od smlouvy odstoupila z důvodu nepovoleného záporného zůstatku na bankovním účtu žalované. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni a žalovaná o tom byla písemně zpravena dopisem z [datum]. Žalovaná byla k úhradě dluhu 3 957,42 Kč vyzvána i právním zástupcem žalobkyně dopisem ze dne [datum]. Jelikož se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je státním příslušníkem Slovenska, zabýval se soud předně svou pravomocí věc projednat a rozhodnout. Při posouzení pravomoci vyšel soud z čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis), na základě nichž shledal svou pravomoc pro rozhodnutí sporu, neboť místem, kde měl být závazek plněn a kde byly služby poskytnuty, je území České republiky. Rozhodným právem pro posouzení sporu je pak v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (Řím I) právo české. Soud věc posoudil podle § 2662 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a podle § 1968 a násl. o.z. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl závazkový právní poměr, na jehož základě předchůdce žalobkyně poskytoval žalované bankovní služby, žalovaná se zavázala platit za tyto služby poplatky dle ceníku a udržovat na bankovním účtu kladný zůstatek. Žalovaná však porušila své smluvní povinnosti, když se dostala do nepovoleného záporného zůstatku a zůstala dlužná částku 2 500 Kč. Žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek prokázala, že jí pohledávka za žalovanou byla postoupena, čímž prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu. Soud proto shledal žalobu zcela důvodnou a v plném rozsahu ji vyhověl. Přiznal proto žalobkyni částku 2 500 Kč, lhůtu k plnění stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř. jako třídenní. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o.s.ř. a přiznal zcela úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 3 062 Kč. Při rozhodování o nákladech právního zastoupení postupoval soud podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění novel, neboť řízení bylo zahájeno ustáleným vzorem žaloby, kterou podává táž žalobkyně ve skutkově i právně obdobných věcech. Náklady řízení sestávají ze tří úkonů právní služby po 200 Kč, tří režijních paušálů po 100 Kč, dále jednoho úkonu z tarifní hodnoty 2 500 Kč ve výši 1 000 Kč za vyjádření k výzvě soudu ze dne 25. 10. 2021 a režijní paušál 300 Kč, 21 % DPH 462 Kč a soudního poplatku ve výši 400 Kč. V písemném vyhotovení soud opravil postupem podle § 166 o.s.ř. zřejmou početní nesprávnost, které se dopustil ve vyhlášeném znění, když opomněl připočíst úkon za vyjádření k výzvě soudu ze dne 25. 10. 2021. Výrokem III. pak soud rozhodl o nákladech státu, které platil v souladu s § 140 odst. 2 o.s.ř. tak, že náhradu těchto nákladů státu nepřiznal.