21 C 33/2023-54 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 3. 1. 2023 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 29 903,86 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 29 903,86 Kč za období od 9. 9. 2022 do zaplacení v zákonné výši. 2. Žalobkyně uvedla, že [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Ty se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 29 903,86 Kč skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 25 000 Kč a ze smluvního úroku 4 903,86 Kč splatného nejpozději 8. 9. 2022. 3. Dne 12. 11. 2021 uzavřela žalobkyně s její právní předchůdkyní smlouvu o postoupení pohledávek. Postoupení pohledávek se stalo účinným 17. 3. 2022, tj. okamžikem zaplacení kupní ceny za jednotlivé portfolio pohledávek. 4. Žalovaný byl podle žalobkyně prokazatelně upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými její právní předchůdkyní a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím zástupce žalobkyně. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána 15. 10. 2022. 5. Žalovaný se ve věci uvedl, že mu dne 11. 10. 2021 právní předchůdkyně žalované na základě smlouvy o úvěru poskytla 25 000 Kč. Na svůj dluh uhradil šest splátek v celkové výši 11 310 Kč. Oznámení o postoupení pohledávky bylo doručeno jeho otci, který se jmenuje stejně a bydlí na stejné adrese jako žalovaný. V tom žalovaný spatřuje„ zásadní chybu“, a toto oznámení považuje za nedoručené. Žalovaný nesouhlasil se zaplacení celé dlužné částky a prohlásil, že je ochoten zaplatit částku„ kolem 13 000 Kč“, které mu zbývá uhradit na jistině 6. K jednání nařízenému ve věci na den 29. 3. 2023 se žalobkyně omluvila. O odročení jednání nepožádala. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobkyně. 7. Z provedeného dokazování se podává: i. Dne 8. 10. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému dne [datum] poskytla 25 000 Kč. Žalovaný tuto částku přijal dne [datum] (smlouva o úvěru a výpis z účtu žalovaného č. [bankovní účet]). ii. Žalovaný se finanční prostředky spolu se smluvním úrokem zavázal vrátit žalobkyni v měsíčních splátkách ve výši 1 878,57 Kč (smlouva o úvěru). iii. V období od 11. 10. 2021 do 25. 5. 2022 žalovaný zaslal právní předchůdkyni žalobkyně šest plateb v celkové výši 11 310 Kč (výpis z účtu žalovaného č. [bankovní účet]). iv. Dne 12. 11. 2021 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejíž přílohou byl seznam postupovaných pohledávek (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 12. 11. 2021 a seznam postupovaných pohledávek). v. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky. Oznámení spolu s výzvou k plnění odeslala dne 17. 10. 2022 a žalovanému bylo doručeno dne 22. 10. 2023 (oznámení o postoupení pohledávek, výzva k zaplacení ze dne 15. 10. 2022 a výpis ze sledování zásilek). Odeslání dřívější upomínky žalovanému žalobkyně neprokázala. 8. S ohledem na datum uzavření smlouvy o zápůjčce posuzoval věc soud podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 9. Podle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 10. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 11. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 14. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 15. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty. 16. V projednávané věci bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalobkyně (jako její právní nástupkyně) proto byla povinna prokázat, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného tyto finanční prostředky vrátit. 17. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož: i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný. 18. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. 19. Uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021). 20. V projednávané věci žalobkyně ke skutečnosti, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, ničeho neuvedla. Soud tedy má za to, že neprokázala schopnost žalovaného splátce žalobkyní poskytnutý úvěr. 21. K uvedenému soud z procesní opatrnosti dodává, že protože se žalobkyně nez