14 C 117/2025-62 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne , datum, ke zdejšímu soudu shora uvedený návrh na vydání elektronického platebního rozkazu mimo jiné s tím, že uzavřela se žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru za dohodnutých podmínek, na základě které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 49 000 Kč, k vyplacení úvěru došlo dne , datum, , žalovaná se zavázala splácet úvěr ve 48 měsíčních splátkách po 3 735 Kč splatných vždy k 14. dni kalendářního měsíce počínaje říjnem 2023, přičemž žalovaná uhradila celkem 42 169 Kč (40 169 Kč od 12. 10. 2023 do 26. 7. 2024 včetně a 2 000 Kč po zesplatnění úvěru ve dnech 1. 3. 2025 částku 1 000 Kč a 2. 6. 2025 částku 1 000 Kč), v důsledku nesplácení úvěru včas a řádně došlo k jeho zesplatnění ke dni 18. 11. 2024, žalovaná dosud částku ve výši 54 977 Kč s příslušenstvím žalobkyni neuhradila, neuhradila ani smluvní pokutu ve výši 14 994,72 Kč a smluvní úrok ve výši 76,05 % ročně z částky 46 384,75 Kč od 20. 11. 2024 do 13. 12. 2024 ve výši 2 251,44 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 46 384,75 Kč od 14. 12. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 20. 11. 2024 dosáhne částky 188 755 Kč.2. Ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal soud v nepřítomnosti nedostavších se účastníků, kteří byli včas a řádně předvoláni, žalobkyně byla omluvena právní zástupkyní, žalovaná nikoliv, o odročení jednání nepožádali, přičemž s ohledem na obsah spisu a předmět sporu nepovažoval soud jejich osobní účast u jednání za nezbytnou.3. Na základě podrobně provedeného dokazování soud zjistil a vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalované částku ve výši 49 000 Kč se splatností ve 48 měsíčních splátkách po 3 735 Kč, splatných vždy k 14. dni kalendářního měsíce počínaje říjnem 2023, a to za dohodnutých podmínek. Finanční prostředky byly žalované vyplaceny dne , datum, na účet uvedený žalovanou (vyjádření žalobkyně, smlouva o úvěru ze dne , datum, ). Z dohodnutých splátek uhradila žalovaná žalobkyni ve dnech 12. 10., 13. 11. a 21. 12. 2023 vždy po 3 735 Kč, dále ve dnech 8. 1., 26. 2. a 19. 3. 2024 vždy po 3 735 Kč, dne 30. 5. 2024 částku 7 470 Kč, 26. 6. 2024 částku 3 277 Kč, 26. 6. 2024 částku 458 Kč a ve dnech 8. 7. a 26. 7. 2024 vždy po 3 277 Kč, v důsledku nesplácení splátek včas a řádně došlo k zesplatnění úvěru k datu 18. 11. 2024 po předchozím písemném upozornění žalobkyně na zesplatnění celého úvěru, po jeho zesplatnění uhradila žalovaná ve dnech 1. 3. a 2. 6. 2025 vždy po 1 000 Kč, celkem tedy uhradila 42 169 Kč, neuhrazený rozdíl na jistině činí 6 831 Kč, který neuhradila, přestože byla o zaplacení upomenuta (vyjádření žalobkyně, výzvy k zaplacení z 15. 5., 15. 10. a 14. 11. 2024, předžalobní upomínka ze dne 6. 8. 2025 s podacím archem, splátkový kalendář).4. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.5. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána po právu, byť zčásti, a proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno, neboť žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, protože jí žalovaná dosud dlužnou částku ve výši 6 831 Kč neuhradila, tudíž je tato pasivně věcně legitimována. Přestože žalobkyně předložila několik listin k prokázání toho, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, tak v tomto konkrétním případě prvostupňový soud uzavřel, že úvěruschopnost nebyla vyhodnocena správně, a tudíž nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy platně ve smyslu § 1810 a následující občanského zákoníku, s přihlédnutím k ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 12. 2016, tedy na předmětnou smlouvu je třeba hledět jako na absolutně neplatnou, s přihlédnutím k ustanovení § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku (srovnej rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č.j. 27 Co 81/2019-75 a ze dne 18. 2. 2020, č.j. 22 Co 295/2019-86 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 či nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 2. 2019, sp.zn. II. ÚS 4129/18). Hodnocení klienta s přílohami předložené žalobkyní nelze považovat za přesvědčivý důkaz (zejména uvedené náklady na bydlení ve výši 3 915 Kč na , adresa, , i když se jednalo o bydlení vlastní), byť deklarovaný příjem činil kolem 21 000 Kč měsíčně čistého, žalovaná opakovaně žádala nejméně ve 14 případech o poskytnutí úvěru, dluh po splatnosti u ní činil přes 1,3 milionu Kč, a to vše přesto, že žalovaná současně prohlásila, že jí uvedené údaje jsou „pravdivé a úplné“. V tomto konkrétním případě nelze postup žalobkyně považovat za dostatečný a naplňující kritérium vynaložení odborné péče, kdy zákon o spotřebitelském úvěru předpokládá získání informací i z jiných zdrojů, než pouze od dlužníka. Právní předchůdkyně žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která je podle již shora uvedených podkladů pro poskytnutí úvěru minimálně středně riziková – má nízké interní skóre , Anonymizováno, , zřejmě bez úspor, bez prokázaného zůstatku na účtu a která již nepochybně splácí jiný úvěr. Neověření výdajů uváděných ze strany žalované právní předchůdkyní žalobkyně implikuje snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměrů příjmů a výdajů žalované tak, aby na požadovaný úvěr dosáhla. Díky tomuto právnímu závěru prvostupňového soudu měla žalovaná vrátit žalobkyni fakticky pouze poskytnuté plnění ve výši úvěru, který činil 49 000 Kč, přičemž když uhradila 42 169 Kč, tak rozdíl činil 6 831 Kč a ten včetně příslušenství byla zavázána žalobkyni uhradit. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala s plněním peněžitého dluhu do prodlení, byla jí zároveň uložena povinnost zaplatit žalobkyni i požadované úroky z prodlení ve smyslu § 1968 věta první a § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše odpovídala příslušenému prováděcímu předpisu k citovanému zákoníku (nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni prodlení). Lhůta k plnění pak byla určena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal okolnosti, pro které by měl v tomto konkrétním případě určit lhůtu k plnění delší ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., nebo stanovit, že peněžité plnění může být ve splátkách, protože žalovaná na svoji obranu nic netvrdila. S přihlédnutím k právnímu názoru zaujatého soudem se pak tento již nezabýval hodnocením výše sjednaných smluvních úroků převyšujících 76 % ročně, které lze považovat za zjevně lichevní, vedoucí k hodnocení předmětné úvěrové smlouvy rovněž jako absolutně neplatné. V rozdílu pak byla podaná žaloba do částky 48 146 Kč s příslušenstvím, jakož i ohledně smluvního úroku ve výši 76,05 % ročně z částky 46 384,75 Kč od 20. 11. 2024 do 13. 12. 2024 ve výši 2 251,44 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 46 384,75 Kč od 14. 12. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 20. 11. 2024 dosáhne částky 188 755 Kč a smluvní pokuty ve výši 14 994,72 Kč, zamítnuta, a to s ohledem na soudem zjištěný skutkový stav a zaujatý právní názor.6. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud o nákladech řízení mezi účastníky, když žalobkyně měla neúspěch v převážné míře a žalované náklady s vedením tohoto sporu prozatím nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, takže každý z nich si hradí náklady, které mu s vedením tohoto řízení vznikly, sám.